I ve třetím díle příběhu paní Křečkové je pozoruhodná pasáž, pojednávající o nahlížení do soudního spisu. Dokumenty, na kterých závisí její osud na dlouhé roky, si obviněná nemá vůbec šanci prohlédnout. Celé "nahlížení do spisu" je ryze formální a nepřiměřeně krátký úkon. Na stížnosti nikdo nereaguje. Již z předchozích dílů také víme, že tyto kritické dokumenty ihned po procesu ze spisu zmizely.

Tento článek obsahuje autentický přepis rozhlasového pořadu Česká justice stanice Český rozhlas 6. Text není redakčně upravován. Titulky a komentář - Ejustice.cz

29.12.2006 21:10
Zvukový záznam pořadu si můžete stáhnout ve formátu mp3
Česká justice (ČRo 6) - archiv pořadu
Příběh z vazební cely - 3. díl

Iva Jonášová, redaktorka
V závěru roku jsme se rozhodli vybočit z klasického formátu České justice a zinscenovali jsme pro vás zápisky ženy, která popisuje své pohnuté zážitky z doby, kdy byla vazebně vězněna. Podkladem pro 3 páteční večery se stala kniha Heleny Křečkové „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou“.

Kniha je subjektivní výpovědí dokumentující poměry v českém vězeňství v posledním desetiletí. A za stejně subjektivní považujeme i pohled její autorky na důvody uvalení vazby a odsouzení. Nehodláme posuzovat její vinu či nevinu, ani se dohadovat, zda v tomto případě mohlo dojít k pochybení justice či justičnímu omylu. Nechceme zde rozebírat kauzu Heleny Křečkové, ta je pouze pozadím pro výpověď o tom, jak vazba nebo později výkon trestu, působí na jedince, který se s nimi setkává poprvé, nepřipravený a v našich, nevždy důsledně reformovaných věznicích. Jak dlouho se s uvězněním v životě vyrovnává a jak jím je ovlivněn jeho život následující.

Kvůli této autentické výpovědi jsme se rozhodli knihu zinscenovat. V prvním dílu třídílné inscenace jste se dozvěděli, že Helena Křečková byla obviněna z úvěrového podvodu a později odsouzena k pěti a půl roku odnětí svobody. Kniha se zaměřuje na 7 měsíců, které její autorka strávila ve vazbě. Uveřejnily jsme zápisky popisující výslechy v Ostravě, umístění do cely předběžného zadržení, poměry ve vazební věznici a také úryvky z rodinné korespondence. V třetím dílu se zaměřujeme na soužití s dalšími vězněnými a prožívání soudního řízení. Pořad připravila Iva Jonášová. Uslyšíte v něm Helenu Křečkovou.

Z knihy čtou Irena Hýsková, Jarka Tvrzníková a Matěj Štěpánek.
Třetí epizoda z českého právního komatu začíná.

Ve vazbě

Helena Křečková, autorka knihy
Byla to škola psychologie k nezaplacení. Ti různí lidi měli potřebu se mi svěřovat a vyprávět mi svůj život. A vyprávěli jak vyrůstali. Spousta lidí fakt asi neměla jinou možnost než v tom kriminále opakovaně končit. Vyrůstali v tom, byli to lidé z různých rodin, z různého prostředí. Ale poznala jsem tam i dost lidí, kteří tam třeba skončili poprvé jako já a věřím tomu, že spousta z nich naposled.

V kontaktu jsem jenom se dvěma, do dneška. U té jedné se mi povedlo ji natolik ovlivnit a natolik ji rozebrat, protože my jsme spolu byly skoro 2 roky při těch cestách po těch různých kriminálech a všem. Takže jsem ji poznala docela dobře. A tak jsem ji ovlivnila natolik, že ona přesto teďka, že už je, myslím 2,5-3 roky na svobodě a dřív fetovala a nezažila nic dobrého v životě, tak ona se drží, pracuje. Pravidelně se mi čas od času ozve. Tak to mě docela potěšilo. A vím, že takhle jsem ovlivnila pár lidí.

Chronické domácí násilí

Ukázka z knihy
Za rok a půl ji potkávám v Pardubicích, kde skončila mezi psychicky narušenými a problematickými odsouzenými. Nepoznala mě a já se nepřipomínala. Jisté je, že pro ni už neexistuje žádná budoucnost. Ta žena nebyla blázen, blázna se z ní snažili udělat a nakonec asi u udělali. Jak dlouho je člověk schopen vydržet psychický teror? Jednou musí povolit nervy a týraná osoba se vzepře a přestane se ovládat. V těchto případech chápu, že dochází při obraně i k zabití, kdy se týraný zbaví svého trýznitele. Tyto lidi, převážně ženy, neodsuzuji, ale lituji. Nemají kam volat o pomoc a policie nezasáhne. I když jsou jí dobře známy problémy v těchto rodinách. Dokud nedojde k neštěstí, nikoho nic nezajímá. Jde jen o rodinné neshody. Paradoxem je, že právě oběť bývá trestána a viník si leží doma na pohovce a sleduje televizi. Obdobných případů mám možnost postupně poznat celou řadu.

A pak tam mám ještě jednu, to je v podstatě skoro jako moje adoptivní dcera. Tam už jsem i babičkou adoptivní. Tak s tou se vídám pravidelně. Ta je sama, nemá rodiče. Taky holka se střední školou, odnesla to docela ošklivě. Tam už je to takový ten rodinný vztah. Takže mám tři děti plus ji. Takže 4 a jedno vnoučátko, takže se vídáme pravidelně, v pohodě.

Evička, benjamínek, mi slibuje, když se spolu loučíme, že mi bude psát. Až se vrátí domů, bude dohánět školu, bude šlapat jako hodinky a pomáhat mamince. Ano věřím jí a ráda jí vždy odepíši. Naposledy ji hladím a dávám jí pusu na tvář. Nezklamala mě, opravdu psala. Vrátila se do školy, opakovala ročním a zlepšil se i vztah s rodiči. Někdy sice přišla krize, ale Eva sedla, vše mi napsala, postěžovala si a ulevila si.

Její bratr se odstěhoval do svého bytu a jí je po něm smutno. Odpovídala jsem jí s citem mámy a podle toho, jak jsem měla možnost ji poznat. Věděla jsem, v čem potřebuje povzbudit nebo poradit. Měl jsem z ní radost. To byly mé světlé okamžiky na vazbě. Právě tato různá setkání na mě hodně působila. Lépe jsem viděla a chápala své chyby, kterých jsem se kdy dopustila. Tolik bych chtěla vrátit čas, mít dnešní rozum a ponaučení.

Chybí základní hygiena

V celách je nedostatek světla a nepřetržitě zde svítí zářivky. V noci také. Jen tlumeně. Tím se ženám poškozuje pokožka, vypadávají chomáče vlasů a chlupy rostou na místech, kde dříve nebyly. Díky psychice mizí často menstruační cyklus. Nejhorším nedostatkem je asi základní hygiena. Všímáme si ve sprchách pupínků po celém těle. Pod hýžděmi máme každá prosezeniny, hnědé hrubé zrohovatělé fleky. Bolesti zad od namáhané páteře máme snad každá. Většina žen se nemá čím ošetřit. Vazební podmínky jsou nelidské. Vezmu-li v úvahu presumpci neviny, že obviněný může být i nevinný, pak nechápu způsob, kterým se tu s námi zachází. Beztrestně se mrzačí lidé na těle i na duši. Spoléhají na to, že po propuštění je každý šťastný, že vyvázl ze spárů věznice, do ničeho nestrká nos a snaží se zapomenout. Já ale nevěřím, že se dá zapomenout.

Ukázka z dopisu
Moje milá sestřičko, než začneš číst tenhle dopis, upozorňuji tě, aby sis uvařila silný kafe. Helo, všechno, co ti napíšu, myslím naprosto vážně a upřímně. Seber všechny síly, jde ti o život a o děti. Prosím tě ještě jednou, udělej všechno, co ti napíšu. Nespoléhej na to, že svědci řeknou pravdu, protože určitě využijí své právo nevypovídat a jejich výpověď se bude jenom číst.

Požádej o nahlédnutí do spisu!

Hned požádej o nahlédnutí do spisu. Můžeš si to opisovat, přepisovat neomezeně dlouhou dobu, lepší by bylo, kdyby ti to okopčili. Udělej si poznámky ze všech papírů, dokladů, hlavně výpovědí. Kde kdo neřekl pravdu. Podtrhni si to a vypracuj si pro každého samostatně otázky tak, aby odpověděli jinak, než při výslechu do spisu. Advokáti musí dohlídnout hlavně na to, aby se do protokolu napsalo všechno tak, jak bylo řečeno. Ty máš právo se ke každé výpovědi vyjádřit. Máš právo vznášet námitky k soudci. Jde o to, aby se tam dostaly věci, které ve spisu chybí. A ty je tam potřebuješ dostat. Můžeš to udělat jen touhle cestou.

Musíš brát všechno kolem sebe jako největšího nepřítele. A vidět to, že tě chtějí za každou cenu odsoudit. Vezmi si jeden protokol za druhým, ke každému si napiš poznámky a otázky chronologicky za sebou a naveď svědka, pokud bude vůbec před soudem vypovídat, otázkou tak, aby odpověděl jasně ano nebo ne. Aby neměl únikovou cestu a neodpověděl jinak. Měj třeba ke každé otázce i druhou variantu, kdyby ji soudce zamítl, aby ses mohla zeptat jinak. Během soudu si odškrtávej, aby se ti nestalo, že se zeptáš dvakrát.

Znala jsem to z televize

Helena Křečková, autorka knihy
Nikdy jsem nebyla třeba u žádného výslechu, nic, žádné trestní řízení jsem nikdy nezažila. Já jsem to znala z televize nebo prostě… nikdy jsem to nezažila na vlastní kůži a u nás v rodině taky nikdo. Takže jsem byla první takový exemplář. Ségra se snažila psát mi 4x do týdne, aby bylo to strašně pomalé tou poštou. Já jsem jí řekla, co potřebuju, aby zařídila nebo s kým se má spojit. Teď jsem měla cenzuru, já jsem zase nemohla to, co bych chtěla. Tak jsem jí připomínala, známe se, musíš se naučit číst mezi řádky. Obrať se na toho a toho. Používala jsem hrozný věci. Fakt. I motáky ven, prostě, abych mohla dát normální informace ven. Protože ta holka by mi v životě nerozuměla. Ale naučila jsem se tam věci, o kterých bych nikdy v životě neřekla, že je budu dělat.

Ukázka z dopisu od syna
Z dopisu od syna Zdendy.
Ahoj Mami, teď sedím u Alče a u Pavla. Ségra mě vzala dneska do města, kde jsme pro mě kupovali rifle. Pak jsem zašli do picérky, kde jsme si dali krokety a salát. Ve škole propadám jenom z matiky a fyziky, ale to si snad opravím, čau Zdenda.

Ukázka z knihy
Přemýšlím nad tím, jak tady lidé hloupnou, jak snadno podlehnou a přizpůsobí se prostředí a osobám s nimiž sdílí celu. Ostatní se tak dovídají, kde jsem a začínají mi posílat motáky. Většinou přející a povzbudivé. Vyptávají se na termín mého soudu a na důvod, proč mě nepustili na tak vysokou kauci. Všechno se tu ví. Informace se zde předávají rychlostí blesku. Není možné cokoli utajit.

Podezřelé tempo řízení

Všichni se pozastavují na tempem, nezvykle rychlým na zdejší poměry, kterým určili hlavní přelíčení. Některé ženy tráví na vazbě více než rok a nemají ani uzavřený spis. A pokud ano, čekají řadu měsíců na soud. Toto jejich porovnávání mě znepokojuje. Soudy jsou zavalené případy pro údajný nedostatek soudců. Učinili snad pro mne výjimku? Čím jsem si to zasloužila? Zarážejí mě i vysoké tresty hrozící lidem prvně obviněných z čistou minulostí. Tresty jsou leckdy vyšší než za vraždy, zabití, týrání a hrubé násilí. Copak lidský život klesá na hodnotě? Asi ano, pokud nejde o vlastní. Kdo rozhoduje o našich osudech?

Zvolna prosakují zprávy z jiných věznic, že pokud nebude vyhlášena amnestie počátkem roku 2000, vězni se vzbouří. Stavy jsou přeplněné, je hlad a je ignorován zákon o výkonu trestu. Jsou katastrofální hygienické podmínky a téměř žádná zdravotní péče. Někde se dokonce objevuje svrab a vši. Dokonce podezření na tuberu, které se potvrzuje. Naučila jsem se spát v teplých ponožkách, teplácích a mikině, pod obyčejnými sepranými dekami se nedá zahřát, tak si nohy přikrývám ještě bundou. Vynucuji si častější sprchování a předstírám menstruaci, při které je sprcha povolena každý den. Chodím i dvakrát, při dobré službě. Sprchy tu máme 4 na celé patro a chodí tam i muži. Roznáší se plíseň nohou, proto úzkostlivě dodržuji hygienu a při koupání používám jiné pantofle.

Mamka se sestrou mi poslaly běžné léky, masti a dezinfekce pro případ, že bych se nevyhnula bakteriím. Není povoleno mít vlastní léky, ale nenechala jsem si je zabavit. Nebezpečí nákazy hrozilo a byla jsem rozhodnutá ztropit pořádnou aféru v případě, že mi nebude umožněno se chránit. Už jsem měla plné zuby nesmyslných předpisů a zákazů, pozoruji na sobě podrážděnost, hůř se ovládám a skrývám své emoce. Mám pocit, že brzy vybuchnu, neudržím nahromaděné napjetí. Potřebovala bych něčím praštit nebo si zakřičet, ale nedokážu to.

Jak proběhlo nahlížení do soudního spisu

Můj obhájce si dává načas, jeho návštěvy značně řídnou a bojím se, že nestihnu zkontrolovat obhajobu, případně ji doplnit. Zdá se mi, že ztrácí zájem a chce mne mít už z krku. Změna v jeho chování je patrná, i když se snaží, abych nic nepoznala. Z našich rozhovorů se vytratila dřívější jistota v dobrý konec. Nechával si otevřená vrátka. Vchází mladá žena se šanonem v ruce. Přinesla můj spis k nahlédnutí. Je nepříjemná a dává mi najevo, že spěchá.

Je mi to úplně jedno. Beru tužku a poznamenávám jednotlivé strany spisu.Snažím se vidět, co nejvíce protože za chvíli zde končí pracovní doba. Hledám smlouvu o smlouvě budoucí. Paní naproti mně se zvedá, že už musí jít. Namítám, že jsem žádalo o předložení spisu k prostudování. To znamená, že potřebuji více času. Bere mi spis z rukou a odchází. Zase nevěřím vlastním očím. Spis mi tedy přinesli, mé právo dodrželi. Ale neměla jsem šanci si ho pročíst.

Nová žádost o nahlédnutí do spisu - bez odpovědi

Hned po návratu na celu píši novou ostrou žádost o spis a žádám mít ho k dispozici několik hodin. Nedočkala jsem se odpovědi, ani spisu. Myslím, že jsem přesně popsala celý průběh událostí a věřím, že můj volající dopis osloví toho správného člověka z kanceláře prezidenta republiky, který ho potom bude informovat. Přepisuji celý dopis, abych měla kopii. Zalepuji obálku, vypisuji podací lístek na doporučenou zásilku a zvoním na službu, aby dopis vzali do ranní pošty. Ulevilo se mi a naivně spoléhám alespoň, že dohlédnou na soud.

Moje trapná naivita

Helena Křečková, autorka knihy
Dnes je mi trapné popisovat svoji naivitu. Vážně jsem věřila ve spravedlnost i tomu, že si dokáži pomoci. Naději jsem vkládala i do Havla, který také poznal, co je věznice. Denně poslouchám zprávy a často se v nich zveřejňují případy, kdy byla udělena milost, z jakých důvodů a při kterých paragrafech. Udivují mne zveřejněné informace, ale o to víc věřím, že můj případ nezůstane bez povšimnutí a odezvy.

Soudní přelíčení

Ukázka z knihy
Dveře cely se s rachotem otevírají a přichází bachařka Irena. Povzbuzuje mne a dodává odvahu. Radí ať si nenechám nic líbit a ke všemu se hned vyjadřuji. Dokud to půjde. Věří, že to zvládnu a po soudu mne propustí. Procházíme dlouhé chodby a scházíme bočním schodištěm, které neznám. Všude samá mříž. Irena odemyká poslední katr před dveřmi soudní budovy. Poslední dlouhá chodba v prvním patře ukončená schodištěm do přízemí. Nohy se třesou, míříme ke schodům. Mám strach, že nedokážu sejít důstojně. Musím to dokázat.

Vstupuji na první schod a podívám se na chodbu pod sebou. První, koho vidím, je moje sestra. Slzy jí stékají po tvářích, rysy v obličeji má strhané. Chci se na ni usmát, ale polykám slzy a rychle se snažím uklidnit. Vše vidím rozmazaně. Po sestřině boku stojí obhájce, vedle něho můj společník a opodál hlouček svědků s právníkem, který mne doprovázel do Ostravy.

Sestupuji po schodišti. Všichni zmlkli a sledují mne a můj doprovod. Jsem ráda, že mi nedali pouta. I tak čtu v očích všech leknutí, účast i překvapení. Uvědomuji si svou strašnou proměnu, která je patrná na první pohled. Pod schodištěm se ubíráme doleva a vtom se přitočí můj společník, chytá mne za paži a letmo líbá na tvář. Ještě nyní cítím vlhký dotek jeho rtů. Šlo o zlomek vteřiny. Pokračuji v chůzi. Naštěstí nemohl a nestačil postřehnout, jak jsem se otřásla odporem.

Vcházíme do jednací síně. Očima přejíždím složení senátu a soudce a najednou vím, že je rozhodnuto. Usedám na lavici. Za mnou sedí novináři. Vypovídám první a držím se argumentů. Zdůrazňuji, že se necítím vinna. Vracím se na své místo a přichází na řadu první svědek. Neznám jej a také on to potvrzuje.

Ztráta paměti svědka - vyhrožovali mu

Najednou mi přepne vnímání a stávám se divákem. Vše, co vidím a slyším probíhá jakoby mimo mě. Pohledem ještě volám obhájce, uhýbá. Výpovědi svědků jsou neurčité, ale ne proti mně. Přichází ing. Pavel, moc záleží, aby řekl pravdu a nepopřel má slova. Nepopřel, pouze řekl, že si nevzpomíná. Obhájce se viditelně zarazil a já vznáším námitku. Pokládám otázku a chci jasnou odpověď. Ani nezvedl hlavu a jen zopakoval, nevzpomínám si. Přitom očima provrtává podlahu. Lhal a museli to všichni poznat. Potom se dovídám, že na chodbě budovy soudu mu bylo vyhrožováno bývalým právníkem společnosti. Právě tím, který se postaral o vyrobení důkazu proti mně. Korunní svědek, s nímž jsem onu smlouvu měla podepsat, se nedostavil. Předseda senátu navrhuje propuštění na kauci půl milionu korun a odročení soudu. Státní zástupce souhlasí a vzdává se lhůty na podání odporu. My se také této lhůty vzdáváme a kauce může být přijata.

Helena Křečková, autorka knihy
Věřila jsem tomu, že opravdu třeba ještě měsíc to tam vydržím i v těch podmínkách, ale že prostě to musí dopadnout dobře, že se vrátím domů, že pojedu se synem na prázdniny. I když proběhly výpovědi svědků, tak zase byly další a další důvody, proč mě nepustí. A že bych uprchla do zahraničí a vyhýbala se vyšetřování a podobně. Nepomohlo ani nabídka kauce na 10 milionů, ani čestné prohlášení, že odevzdám pas, nikam nepojedu. Prostě ne. Ne, na všechno bylo ne.

Rozsudek bude zítra ráno

Ukázka z knihy
Zůstávám sama a rozhlížím se po cele. Pomalu začínám balit. Irena se cestou podivuje, že ještě nedostali příkaz mě propustit. Doktor sedí v místnosti, kterou tak dobře znám, dívá se jak vcházím. Nemluví, ale jeho pohled i výraz říkají vše. Další podraz. Všechno je jinak. A bylo. Po poradě se soud dohodl, že účast korunního svědka není nutná, dostačující je jeho výpověď na policii, ve které mimo jiné uvádí, že mne nezná a nikdy se mnou dříve nejednal. Soud tedy nebude odročen, ale zítra ráno vynese rozsudek. Nechápu. Jak je možné, že ignorovali vše, co mi mohlo pomoci a použili z výpovědi jen to, co se jim hodilo do scénáře. Obhájce mi podrobně líčí, co se odehrálo před soudním přelíčením. Rozhodující svědek Pavel byl zastrašen a bylo mu vyhrožováno. Dostal strach. Ve zpronevěrách byl zapleten velkým dílem, podobně jako celé vedení společnosti. A tam bylo vyšetřování v začátku. Mnou tedy zalepili jedno malé okénko a získali trochu času. On dodnes pracuje jako ředitel jedné pražské školy.

Právník o mých slovech chvíli přemýšlí. Zapaluji si. Víte Helo, moc mne mrzí, že jsem nedal na vaše varování. Myslel jsem si, že celou věc vidíte hůř díky prostředí, do kterého jste se dostala.

Koupili vás, doktore?

Hm. A co vy doktore? Proč jste mi při přelíčení uhýbal pohledem? Proč jste nepoužil argumenty, připravené v záloze pro případ, že někomu selže paměť? Nechal jste mě v tom. Vždyť já ani nevěděla, kdy mohu promluvit a kdy ne. Vy jste mlčel. A jakým stylem jste přečetl obhajobu. Proč byla hodnocena jako účelová a nedostatečná? Koupili vás, co? Ne? Tak čím vás dostali..?

Ztrácím nad sebou kontrolu a všechno ze mě musí ven. Doktor na mě nevěřícně kouká a hledá odpověď. Mlčí a jenom záporně kroutí hlavou.

5 a půl roku nepodmíněně

Ráno přicházíme na čtení rozsudku. Žádní novináři, ani veřejnost. Opět si připadám jako divák. Obhájce mi pošeptal, že kauce byla přijata za přítomnosti předsedy senátu, čekám tedy zopakování návrhu na propuštění. Ale nic takového nepřišlo. Čtou odůvodnění rozsudků, na kterém je spousta rozporů s tím, co zde bylo řečeno včera. Samotné vyhotovení mi bylo doručeno ještě v jiné formě. Vzhledem k mé minulosti a bezúhonnosti, spořádanému životu, které soud bere jako polehčující okolnosti, je trest stanovený při spodní hranici sazby. Tedy 5 a půl roku nepodmíněně ve věznici s dohledem. To znamená v nejlehčí nápravné skupině.

Změnil se žebříček hodnot

Helena Křečková, autorka knihy
Tím, co jsem si prošla a prodělala, tak se úplně změnil žebříček hodnot v mém životě. Už bych nikdy v tomhle státě nepodnikala.... ...a nespravedlivě, neřekla bych úplně nespravedlivě, samozřejmě měla jsem tam podíl, byla jsem tam s těma lidma, znala jsem je, měla jsem předvídat nebo měla jsem něco tušit. Neříkám, že bych tam byla úplně bez viny, to určitě ne, ale nemyslím si, že to byl adekvátní trest k tomu, co se stalo. Kdyby to bylo za normálních podmínek, třeba se to stalo v Praze, tak věřím tomu, že možná bych tam dostala podmínku nebo podmíněný trest za to, že jsem třeba došla někde k chybě, ale určitě ne tak, jak to všechno bylo postavené, prostě a připravené. To určitě ne.

Vadí mi tam třeba i to, že spoustu lidí to opravdu pokřiví. Třeba i ta sexualita, když jsou tolik let třeba… Já jsem tam viděla ženský, který byly odsouzeny třeba na 8, na 10 let možná i víc. Jak tam spolu žijou a to… Já jsem říkala, to je nemožný, to… Taky jsem to potom za čas pochopila, protože mají to jako partnerský vztah a prostě tam ty roky líp přežijou. Ale stejně, normálnímu člověku to přijde úplně naprosto praštěné, nemožné, proti přírodě. A věřím tomu, že i tohle to je na těch lidech, prostě to je poznamenání na celý život. Na celý život, asi těžko se z toho někdo úplně vymotá.

Končí třetí díl rozhlasové inscenace knihy Heleny Křečkové s názvem "Stokrát opakovaná lež se stává pravdou". Kniha je subjektivní výpovědí, dokumentující poměry v českém vězeňství v posledním desetiletí. A za stejně subjektivní považujeme i pohled její autorky na důvody uvalení vazby a odsouzení. Důvodem, proč jsme se rozhodli knihu inscenovat, byla nikoli samotná kauza Heleny Křečkové, ale její výpověď o tom, jak vazba a vězeňské prostředí působí na jedince, který se s nimi setkává poprvé a nepřipravený a jaké následky si odnáší do dalšího života.

Loučí se Jarka Tvrzníková, Dana Pohnánová a Iva Jonášová. Přeji hezký večer i závěr letošního roku a v lednu u České justice opět tak, jak ji znáte, se těším na slyšenou.