Den otevřených dveří Městského soudu v Praze měl úspěch, předčil veškerá očekávání. Přes 3 500 lidí, kteří se zajímali o to, jak soudy fungují, navštívilo soudní budouvu. V hojné míře však přišli i ti, kteří soudy a jejich činnost z nejrůznějších důvodů ostře kritizují.

Doporučujeme vám rovněž článek Markéty Ivičičové (Poznámka: 20/2/2012 již není online dostupný), justiční čekatelky Městského soudu v Praze a hlavní organizátorky akce. Naleznete v něm další podrobnosti o průběhu setkání, detailní informace o přednáškách, soudním divadle a jiných zajímavostech, které MS v Praze pro návštěvníky připravil.

Zájem občanů překonal představy

Ani kapacita největší soudní síně Městského soudu, kde probíhalo slavnostní zahájení "Dne otevřených dveří", nestačila pojmout davy zájemců o diskuzi se soudci a soudním personálem. Městský soud annoncoval konání akce s velkým časovým předstihem a navíc současně několika způsoby. Mimo plakátků vylepených přímo v soudní budově byla podobná reklama vidět také jinde.

Například na zastávkách městské dopravy nebo přímo v tramvajích a autobusech. Někteří účastníci uvedli i webové stránky soudu a teletextovou inzerci v televizi jako další zdroje informací, které je nakonec přesvědčily k osobní návštěvě soudu.

Ledy se pohnuly

Návštěvníci akce se zdáli viditelně zaskočeni nebývalou otevřeností soudců. Během slavnostního zahájení byli například v soudní síni přítomni  dva občané, vybaveni transparenty s velmi kritickými názory na činnost české justice. Soudci tím však nebyli příliš zaskočeni ani pohoršeni.

Jedním z těcho dvou občanů byl pan Vladimír Maršálek, o jehož životním příběhu jsme již nedávno informovali v rubrice rozhovory. Zdatným diskutérem byl Petr Cibulka, také známý svými kritickými postoji a hlavně publikaci svého internetového seznamu agentů STB.

Ačkoli byla atmosféra setkání zejména zpočátku velmi napjatá a vzrušená, zdá se, že lidé nakonec přijali úsilí soudců o nalezení přímé komunikace se zákazníky justice přece jen vstřícně.

K celkovému zdaru setkání přispěla také účast dalších osobností justice, přítomen byl třeba Pavel Kučera, místopředseda Nejvyššího soudu, Paul Springer - německý, česky hovořící soudce a duchovní otec myšlenky "dne otevřených dveří" na pražském soudu. A dále Jan Vyklický a Jaromír Jirsa, oba ze Soudcovské unie ČR.

Hledání společného jazyka

Dlouhá desetiletí bez takřka jakékoli vzájemné komunikace a smutné skušenosti s komunistickou justicí se však nemohly neprojevit na průběhu setkání. Lidé bedlivě sledovali úvodní vystoupení ministra spravedlnosti Karla Čermáka i předsedy Městského soudu v Praze Jana Sváčka. A zejména zpočátku byla veřejnost velmi nervózní a vnímala projevy představitelů justice nejspíš pohledem své osobní negativní zkušenosti z minulosti.

Lidé analýzovali každé slovo a tak několikrát došlo k projevům nesouhlasu přímo během projevů představitelů justice, ještě než řečník stačil dokončit větu. Avšak postupně se napjetí mírnilo a ukázalo se, že diskuze je možná, že se obě strany snaží a mají zájem si vzájemně naslouchat.

Pro další besedu s ministrem a také s předsedou Městského soudu byla již vyhrazena místnost mnohem menší. Výhodou byla mnohem komornější atmosféra této druhé části programu. Na druhé straně zájem o tuto diskuzi byl však tak velký, že se dostalo jen na zlomek zájemců. Na soudních chodbách stály desítky účastníků, kteří se do místnosti již fyzicky nevešli.

Díky asistenci Policie ČR a Justiční stráže však vše proběhlo v klidu a kultivovaně. V téměř přeplněné místnosti odpovídal na otázky veřejnosti opět ministr spravedlnosti Karel Čermák, po jehož boku byla připravena také tisková mluvčí ministerstva Iva Chaloupková a předseda soudu Jan Sváček.

Lidem chybí informace

Dotazy obecné veřejnosti se zase samozřejmě velmi často vztahovaly přímo či nepřímo k osobním zážitkům tazatelů. Z toho důvodu nemohly být ani všechny odpovědi vyčerpávající, nicméně zúčastnění se opravdu snažili odpovídat alespoň v obecné rovině, což lidé vesměs ocenili.

Odpovědi byly věcné. A jak jsme později zjistili, pro některé účastníky tyto odpovědi znamenaly velmi mnoho a byli za ně justičním osobnostem patřičně vděčni.

Například pan Nikolaj Kirov, zoufalý zástupce obecné veřejnosti, který se dosud potýká s následky odmítnutí soudu akceptovat zvukový záznam rozhovoru (a jeho případnou expertízu), dokazující jeho nevinu v trestním řízení.

Ten získal odpověď na svoji otázku, že soud je dle trestního řádu povinen přezkoumat jakýkoliv důkaz, nejen svědeckou výpověď či listinu ale v podstatě vše, co má vztah ke věci. Během besedy bylo jasně vidět, že bezprostřední informace o činnosti soudů, advokacie a také o právech účastníků soudních sporů a podobně lidem dlouhodobě velice chybějí.

Ještě dlouho po ukončení oficiální části besedy byli předseda soudu Jan Sváček a paní Iva Chaloupková z ministerstva v obležení desítek občanů, kteří se snažili diskutovat o svých potížích nejen se soudy ale třeba také s advokáty.

Zvukový záznam soudního řízení - každý má právo

Také naše redakce Ejustice.cz, se besedy s ministrem a předsedou soudu aktivně zúčastnila. Pořídili jsme zvukový záznam první i druhé části debaty.

Účastníkům jsme však položili také otázku. Ta se také týkala možnosti pořizování zvukových záznamů - a to přímo v průběhu samotných soudních jednání. U českých soudů totiž ještě mnohdy přetrvává neblahý jev, kdy autoritativní soudci zakazují veřejnosti zvukový záznam, dokonce v některých případech bez jakéhokoli odůvodnění.

Z odpovědi předsedy Městského soudu na naši otázku, ohledně možnosti zvukového záznamu soudního řízení: Ve zkratce řečeno - o možnosti pořídit si zvukový záznam stranou sporu, novinářem nebo zástupcem obecné veřejnosti, předseda senátu nebo soudce nerozhoduje. Tuto možnost a právo má každý automaticky.

Předseda senátu nebo soudce sice může ev. takový záznam zakázat, ovšem jedině v případě, že by záznamové zařízení fyzicky rušilo průběh jednání. Jak uvedl Jan Sváček " jedině tehdy, pokud by takové zařízení "škrčelo", zpívalo a hrálo a v žádném jiném případě". Pokud by soudce přesto zakazoval pořízení záznamu, dopustil by se porušení zákona a občané by měli podat stížnost předsedovi soudu, který by ji poté vyhodnotil jako oprávněnou.

Obrazové záznamy a přenosy a zvukové přenosy se řídí jiným režimem - i nadále o nich rozhoduje soudce nebo předseda senátu.

K této věci je ještě třeba dodat, že bohužel dokonce také odborná právnická literatura a autoři článků (naposledy Právní rádce) často zaujímají k této relativně jednoduché věci - zvukovým záznamům soudních jednání - vzájemně zcela opačná stanoviska.

Pestrý program

Zajímavé bylo sledovat mladé návštěvníky, žáky a studenty různých typů škol, kteří se pohybovali v justičním prostředí docela samozřejmě. Dokonce hráli v soudních síních různé hry, jejihž posláním bylo vtáhnout účastníky do děje a přiblížit mu mimo jiné i psychiku člověka, který se ocitne v roli obžalovaného, svědka, soudce, žalobce či mediátora.

Městském soudu se také podařilo zajistit účast mnohla nevládních organizací, což velice přispělo k pestrosti programu a ke spokojenosti návštěvníků. Podrobný popis programu a možností aktivní účasti pro návštěvníky by přesáhl záměr tohoto článku. Škoda jen, že se další podobná akce připravuje až zase v ročním horizontu. Alespoň zpočátku by bylo dobré se v podobné sestavě setkávat častěji, minimálně jednou za půl roku.

Naštěstí jsme zjistili, že podobná akce se již připravuje také na dalším soudu  v Česku,  na Krajském soudu v Hradci Kralové. A to někdy během tohoto podzimu. Takže dialog - soudci, advokáti, obecná veřejnost - bude opět brzy pokračovat.