Dušan Tříska, který v minulém článku otevřel justiční pandořinu skříňku, získal k debatě velmi zkušeného partnera. Čestný předseda Soudcovské unie a předseda Obvodního soudu pro Prahu 10 v článku předkládá základní protiargumenty soudců. A reaguje se stejnou otevřeností. Jaká asi bude následná odpověď našich ekonomů?

Původní text Jana Vyklického (modré titulky redakce):

Tříska může mít částečně pravdu

Dušan Tříska, můj kolega ze studií práv, publikuje (Ejustice, březen 2006) již starší úvahu, podrobující soudnictví zdrcující kritice, vybudované ovšem na znepokojivém počtu omylů. Tříska totiž není žádný hlupák, takže vyvstává logická otázka, zda jeho omyly nelze vnímat také jako důsledek naší soudcovské bohorovnosti. Přece nebudeme vysvětlovat triviality. A tak hned na počátku musím alespoň připustit, že v jednom Tříska pravdu mít může.

Lze pochopit frustrace určité části veřejnosti z pocitu neodvratnosti střetu se systémem, s jehož výstupy nesouhlasí. Jen do jisté míry lze chápat přesvědčení, že situaci pomůže řešit třeba zrušení soudcovské definitivy. Extrémní metoda, pro níž bychom obtížně hledali (komparativně vzato - bychom nenašli) obdobu v demokratickém světě. Má to určitou „exaktní“l ogiku, které samo soudnictví trpně přihlíží, možná opravdu z výšin své nedotknutelnosti.

Nepoužitelná metodologie?

Z pohledu Třískou použité metodologie ekonomické analýzy lze definovat parametry komunikace mezi ekonomickými subjekty a dopad soudních aktivit pro ně. Tato metodologie je však zcela nepoužitelná (a to z jakéhokoliv úhlu pohledu, tedy systémově, historicky, ústavně či logicky) k pochopení a hodnocení okolností a fungování odlišně definovaného systému soudnictví.

To je záležitost historické komparatistiky, tedy přece jen určité míry historicko právních znalostí. Bez toho nelze definovat myšlenkové a funkční průniky „světů“ soudnictví a exaktní ekonomie. Dodnes nelze považovat za překonaná díla Charlese Montesqiueua a ještě spíš Johna Locka (s jeho vlivem na formování soudnictví ve Spojených státech amerických) a již přicházejí další, Ronald Dworkin, Roscoe Pound, u nás Jiří Přibáň, moderní právní sociologové, reflektující dialog práva a soudce s veřejností.

A nastupují aplikace, dávno předbíhající úvahy Dušana Třísky, mezi nimiž bych jmenoval racionální koncept ADR (Alternative Dispute Resolution, alternativního řešení sporů), definující významné odklony od standardních soudních procedur a jejich podmínky. Ale pozor, vždy pod dozorem soudce. Jako v té pohádce „Sůl nad zlato“.

Není soud jako soud

Jinak to nejde. Stejně jako udělat lívance bez soli, také lze řešit spory bez soudu. Soud nemusí figurovat ve všech fázích procesu a nemusí to být vždy soud v našem smyslu obecných soudů. Někdy (pro určité kauzy a do určitého stupně) stačí orgán soudního typu, tedy obecně „nezávislá“ autorita s rozhodovací pravomocí.

Tříska nepřipouští pochybnost. Jak může soudnictví vypadat, když, stejně jako veřejný sektor (do jednoho pytle nahází poštu, veřejnoprávní media, železnice, zdravotnictví či soudnictví), v reformách tak dramaticky zaostalo. Nechci se pouštět do definice systémových změn a jejich potřeby jinde, ale v soudnictví je znám přece jen lépe, než Dušan Tříska.

Degenerativní monopol nebo základ dynamiky

To, čemu Tříska přiznává „degenerativní účinky monopolu“ je pro soudnictví a celou naši společnost grandiózní systémová změna, jeden z největších demokratických výdobytků politických změn po roce 1989. Totiž existence soudcovského mandátu, nezávislá na politických nebo jinak parciálních (včetně ekonomických!) zájmech, představách a přáních, patří v celém demokratickém světě k ochraně občana před praktikami kabinetní justice, tedy před účelovými deformacemi výstupů soudního řešení sporů nebo nesporných kauz (kterých je velice mnoho a závažných a které neprávem unikají pozornosti).

Naděje pro veřejnost

Důvěryhodné soudnictví (důvěryhodnost neodvratně tkví také v důvěře lidí, že nepodléhá vnějším vlivům) zároveň tvoří páteř právního státu. Stejnou hodnotu, avšak multiplikační účinek má další ústavní princip „zákonného“ soudce. Suma sumárum pro veřejnost je to hotová spása, naděje ochrany před silným státem, ekonomickými lobby či gaunery. A pro soudnictví je to obrovská odpovědnost.

Politici, ekonomové a lůza

Kritici ať si sáhnou do svědomí, co by si vlastně představovali. Nebyl by to nakonec soudce, který by vyhovoval jim? Proč by to tak mělo být, lze vždy pokrýt nějakou logistickou frází či rozborem o efektivitě a racionalitě. Není žádná náhoda, že v této otázce si často notují politici zprava i zleva spolu s ekonomy, kdejakým drbanem, lenochem či podvodníkem, obecně s lůzou.

Soudcovská specifika

Stabilita soudcovského postavení (ve faktickém i teoretickém smyslu) proto představuje v soudnictví vysloveně dynamický faktor, totiž základ, na němž lze teprve vybudovat dynamicky fungující soudnictví, resp. efektivně a soustředěně jednající soudce. Soudcova mysl musí být prosta úvah o tom, jak zařídit nové jmenování. Pro podnikatele, politika či sportovce je to úvaha nesrozumitelná, neboť každý z nich musí neustále prokazovat smysl své přítomnosti na určitém místě a v určité činnosti. Sám sobě. A jen na něm záleží.

Je třeba věřit

U soudce je situace diametrálně odlišná. Dialog soudce se sebou samotným probíhá také a silně se dotýká jeho integrity. Ale soudcovo postavení na něm nezávisí. Soudcova odpověď na otázku jeho budoucnosti ve smyslu obnovení jeho mandátu by mohla být pro výkon soudnictví, tedy i pro jeho „klienty“, zničující. Vysvětlit to nelze, tomu je možné jen věřit.

Jistě, soudnictví někde selhává… víme vždy proč

I pro mě představuje nezpochybnitelný problém a motivační pohnutku současná situace, kdy se soudnictví se svou úlohou obtížně potýká a dokonce se zdá, že selhává. To ale není důvod pro odstranění pozitivních rysů naší soudní doktríny (lidově se tomu říká vylít s vaničkou i dítě) ve prospěch nějakých ekonomických nebo podnikových analogií, ať už jejich užití Tříska podává vážně nebo jen provokativně.

Soudnictví a řečnická cvičení politiků

Riziko zpětného chodu, totiž od záruk důvěryhodného systému a spravedlivého procesu k jejich parafrázi, pod problematickým heslem „politické odpovědnosti za fungování soudnictví“ s nebezpečnými důsledky, není zas až tak malé. Politici jsou vždy připraveni dokazovat veřejnosti svůj mimořádný talent a zodpovědné odhodlání rázně v soudnictví zakročit. Za posledních 150 let sice nic nevymysleli (stačí si přečíst Soudcovské listy z 1. republiky), ale o to nejde. Cenná jsou očekávání, munice politického času.

Ekonomické funkční modely jistě mají smysl, ale jen tam, kde mohou platit jejich zákonitosti. A to není příklad soudnictví. Je například nutné vědět, že český soudce nemůže být ani zdaleka tak nezávislý (respektive závislý jen na svých dovednostech), jak se Dušan Tříska domnívá. Dokonce ani ve výkonu čistě rozhodovacích kompetencí, pokud závisí také na jiných vstupech, než je soudcova znalost.

Objektivní okolnosti a vnější vstupy

Potřeba vnějších vstupů (při znaleckém dokazování a využívání moderní techniky, úkonech mimo soud, zajišťování podmínek řízení ustanovováním advokátů, při výkonech rozhodnutí, a řadě dalších) je značná. Neplatí, že soudce má (může mít) pro jednání vždy to, co by mít musel, aby bylo možné hodnotit jeho dovednosti a správnost rozhodování měřením výsledku, výstupu. Použitelný čas i finance pro svůj úkol nepodléhají jeho manažerskému uvážení, ale měřítkům vnějšího subjektu.

Na to upozorňuje dnes již řada osobností nejen soudcovského světa. Tzv. NPM (New Public Management) pro oblast soudnictví vychází právě z toho, jak často a zásadně stát selhává ve vytváření podmínek a následném hodnocení práce soudců. Nejvyšší soudní rada Španělska upozorňuje, že jakékoli proměny měřítek soudcovského světa nelze definovat odděleně od jiných (všech) podmínek, zejména ekonomických, organizačních či legislativních.

Tento závěr by spíš naznačoval potřebu vytvářet takové podmínky v soudnictví, za kterých by (až potom) bylo možné definovat nějakou jinou formu soudcovské odpovědnosti. Na konci uvedu, proč si nemyslím, že by tento posun mohla zajistit pouze samospráva soudnictví.

Chybí vnímání souvislostí

Každý nový zákon a každou jeho novelu je třeba vnímat optikou reálné možnosti prostředí (ekonomického, rodinného i soudcovského…) a vlivu na různé subjekty (podnikovou sféru, vlastníky, nájemníky, děti, důchodce a pod) a všechny navzájem, byť by přímo dotčeny nebyly. Tento sociologicky významný proces interakce, společenské komunikace, velmi často neexistuje a tak přichází jeden malér za druhým. Začalo to rehabilitacemi, pokračovalo restitucemi, transformací státní arbitráže, vznikem správního soudnictví v plné jurisdikci, soudnictvím nad mládeží a končí to třeba „pouhou“ změnou věcné příslušnosti v bagatelních věcech.

Na nic nebyl soudní systém předem (a leckde ani dodatečně) vybaven personálně ani finančně a zcela mimo zůstaly naznačené sociologické konsekvence. A co „drobnost“, že počet lidí soudního odborného aparátu je, z fiskálních důvodů, uměle stlačen na stav, který nedopovídá ani situaci (rozsahu úkolů soudů) před několika lety.

Monopol soudnictví , nic výjimečného

„Monopol, jaký nemá obdoby“ podle Dušana Třísky v českém soudnictví představuje jen část toho, co demokratický svět považuje za nezbytné. Navíc, soudci nejenže nejsou „de facto“ neodvolatelní, ale naopak podléhají riziku přísného profesního trestu a zejména společenského odsouzení i za selhání jiných, zejména soudní správy. Lze proto jen vítat ochrannou bariéru soudců v podobě (na světe nejpřísnějšího) kárného řízení.

Cechy na soudech nevládnou

Nevím, kde vzal Tříska informace o „samosprávě cechovního typu“ v soudnictví. Celé roky stojí veškeré debaty o soudních reformách na axiomu „politické neprůchodnosti“ samosprávy soudnictví. A soudcovské rady u jednotlivých soudů, poradní orgány předsedů soudů bez rozhodovacích kompetencí, samosprávou nazývat odmítám. Ostatně, u nejednoho soudu ani neexistují, neboť soudci dávají přednost dohodě přímo s předsedou. Ve sporu soudcovská rada tahá za kratší konec a někdy je to jenom dobře. Takže soudci prostřednictvím samosprávy neřídí ani důležité, ani nedůležité věci a Třískova výtka míří do prázdna fakticky, formálně a nakonec také ideově.

Platí, že „uživatelé služeb soudnictví“ mají omezenou volbu toho, kdo bude jejich případ řešit. Samozřejmě jistá diverzifikace existuje i zde a je otázka, proč není víc využíváno třeba rozhodčí řízení nebo významná metodika dle § 274 o.s.ř. Co z toho je důsledkem principů existence soudní moci moderního státu (liberálně demokratického typu) jsem už zmínil. Připouštím, že toto omezení může někdy vadit Třískovi, zato třeba jeho oponent nebo protivník za to v tu chvíli děkuje pánu bohu. A také by to mohlo být naopak.

Hájím pověst stavu před nereálnými spekulacemi

Jistě, také já hovořím provokativně. Dělám to jen proto, aby bylo jasné, že žádná jednoduchá řešení neexistují. Soudnictví nelze deformovat na úroveň vykalkulovaných výsledků, stejně jako exaktní systémy nelze komplikovat sociologickými úvahami soudního typu. Jistě je správné hledat cesty k určité harmonizaci přístupů a to nedělá ani Tříska, ani soudnictví, škoda. Soudce není (a nesmí být) subjekt, uvažující v kategoriích má dáti a dal.

Historie moderního soudnictví je postavena na přísné individualizaci řešených sporů a přístupu k nim. Na permanentním dialogu nebo sociologickém pojetí práva a soudnictví, chcete-li. Nenechme se mást požadavky na sjednocení judikatury soudů či předvídatelnosti rozhodnutí. Tento správný požadavek přímo zdůrazňuje diverzifikaci zdrojů, neboť sjednotit a v typových případech využít lze jen (dobře vyargumentovaný) rozdíl.

Systémové změny v letech 91-95

Soudnictví prodělalo do konce roku 1991, zčásti ještě v oblasti hmotného zabezpečení soudců v roce 1995 přijetím historického zákona o zařazení soudců mezi reprezentanty státní moci soudní, přinejmenším tak hlubokou proměnu, jako celý náš ekonomický systém. Jednalo se totiž o změnu systému. A mimochodem, tato změna postihla více jak polovinu soudců předlistopadové doby. Mnohé z těch, kteří se dnes naparují v pozicích zkušených manažerů a kritiků soudnictví. Tím se naše podnikatelské obec sotva může chlubit.

Soudy evropského střihu

Obnovením demokratických principů (zák. č. 335/1991 Sb.) bylo soudnictví transformováno v demokratický soudní systém evropského střihu. To také znamená, že je v něm zachována typická evropská vada , totiž odtržení kompetence a odpovědnosti na úrovni správy systému.

Proto bývají, také Dušanem Třískou, soudci činěni odpovědnými i za to, co nemají kompetenci řešit. To je důvod, proč vznikají koncepce, které se snaží tuto systémovou vadu napravit. Proto leckde již existují instituce typu nejvyšší rady soudnictví s různou mírou nezávislosti na exekutivě, vždy ovšem s nějakými tradičními kompetencemi vlád nebo ministerstev spravedlnosti v oblasti správy soudů.

Proč to nefunguje

Jistě, nikdo nemůže přehlédnout, že soudnictví u nás nefunguje dobře. Rozhodně ani já nic podobného netvrdím a ostatně, stejný je postoj samotného soudnictví. Potud jeho sebereflexe funguje. Důvodů je několik. Kromě těch, které jsem zmínil, k nim třeba připočíst to, že  dle mého názoru dnešní české soudnictví obecně (a dočasně) není připraveno pustit se do složitého zápasu o prosazení rozhodovacího principu „padni komu padni“ v tom nejobecnějším smyslu.

Kdo se bojí nezávislých soudců?

Nestačí postoje jedinců, ale je třeba mít stavovsky (průměrně) zajištěny osobnostní podmínky na jedné straně a na druhé formální záruky stability. Dušan Tříska to jistě nevztáhne na sebe, ale mám stále naléhavější pocit, že za kritikou soudnictví nejednou vyčuhuje strach těch, kdo se skutečného nezávislého soudce bojí. A tak, často pod rouškou frází o potřebě té či oné změny na straně soudnictví, fakticky oddalují neodvratný okamžik nástupu sebevědomého soudnictví.

Pokusím se o shrnutí (v daném prostoru zákonitě dílčí):

1) Nepoužitelná, zničující analogie - pro fungování soudního systému v jeho ústavní a nadnárodní definici je analogie se světem podnikatelských subjektů nepoužitelná, respektive zničující. Soudnictví není (nesmí být) účelový systém, nastavený na jednostranný efekt.

Obecně je soudce povinen udržovat a chránit systém ochrany (všech) práv a oprávněných zájmů, vybalancovaný a dynamický zároveň. To je těžký úkol (s pochopitelnou mírou chybovosti) transpozice extralegálního do legálního prostředí ve smyslu sociologického vnímání práva a spravedlnosti. Dialog se společností si ovšem nelze plést s dialogem pouze s jednou její částí

2) Nástroje soudnictví jsou odlišné od nástrojů jiných oblastí (dokonce i veřejné). Soudce je sice reprezentant státní (ústavní) moci soudní, nelze jej však ztotožnit se státem. Spíš platí americká metafora soudu jako nárazníku či polštáře mezi (občanskou, podnikatelskou) společností a státem v užším smyslu, jeho politicky definovaných součástí (včetně státní byrokracie)

Mimořádná schopnost sebereflexe

3) Nikoli monopol ale podmínka zdravého fungování - vše, co Tříska zobecňuje jako „monopol, který nemá obdoby“, jemuž přisuzuje „degenerativní účinky“, je ve skutečnosti nutná podmínka zdravého, dynamického a důvěryhodného fungování justice, zejména soudů. Doplněna ovšem musí být promyšlenou koncepcí výběru a ověřování způsobilosti lidí (soudců, státních zástupců a odborného justičního aparátu), zejména jejich mimořádné schopnosti sebereflexe

4) Silné postavení soudce - úvaha o zrušení soudcovské definitivy je ústavně a demokraticky kalná, logicky má trpkou příchuť. Rozhodování souboje slabého se silným (občana nebo jiného subjektu soukromého práva se státem nebo třeba ekonomickou lobby či novináři) není možné svěřit tomu nejslabšímu.

Pakliže jím je soudce, je systémově jedno, kdo je tím silnějším. Soudcovská definitiva patří jednoznačně mezi základní záruky fungování systému, kde hlídač (soudce) už žádného dalšího hlídače (ve smyslu jiného orgánu) nemá mít. Jistě si lze představit také jiný model (švýcarský nebo národní v řadě států USA), ale ten musí předem jinak zbavit soudce obav z rizika odplaty silných protihráčů jen proto, že jim nešel tak říkajíc „na ruku“ a dal přednost své mravní integritě. Takový systém je v našem kontinentálním kariérním soudnictví aktuálně nerealizovatelný.

Zrušením soudcovské definitivy tak dospějeme k paradoxu sebezničení kritického úmyslu likvidací naděje na spravedlnost v systémovém a dokonce i individuálním („Stupidity Effect“) smyslu (důsledek účelového soudnictví či kabinetní justice). Nejpravděpodobnější by bylo soudnictví pro někoho horší a pro jiné lepší, přičemž skupiny nelze v čase exaktně definovat, neboť představují do jisté míry účelovou proměnnou.

5) Přísná kontrola veřejnosti - soudnictví ovšem není a nemá být nekontrolovatelné. Naopak podléhá té nejpřísnější kontrole veřejnosti. Tou je také definováno. V této oblasti existuje řada metodik vnímání tohoto fenoménu, mezi jinými také např. podílem veřejnosti na rozhodování (poroty, přísedící nebo třeba nic) s výraznými psychologickými dopady.

Porotní soudy

Obecně platí, že čím větší je (třeba jen hypotetické ústavní právo na porotní rozhodnutí v USA, velmi často nevyužité) podíl veřejnosti na soudním rozhodování, tím menší je důvod soudní systém kritizovat. Charakter a podstata dnešního vztahu veřejnosti k soudům u nás je ovšem zcela neznámá.

„Úvahy“ o ní jsou povrchní, nedbalé, účelové s výjimkou svého času provedeného průzkumu veřejného mínění renomovanou firmou pro Soudcovskou unii. Závěry v průběhu let samozřejmě ztrácí na aktuálnosti, přesto vykreslují poněkud odlišný odraz soudnictví v očích veřejnosti

Generující síla stavu

6) Kdo reprezentuje soudce? - Aktuálně není zdaleka tak důležité měnit instituce a procedury (např. procesní právo), jako kultivovat společnost, obecnou i stavovskou (nejde tedy jen o lidi uvnitř justice a zdaleka ne jen o soudce nebo státní zástupce). Proto (zatím) nejsem nijak nadšen ideou samosprávy, byť jsem ji do reformních návrhů sám v letech 1991-1994 vnesl.

Otázka zní, kdo by byl jejím reprezentantem? Problém není nepřítomnost osobností, ale generující síla stavu. Stav musí být průměrně nastaven tak, aby vybral odpovídající zástupce. Tím si dnes nejsem jist a doporučuji opatrnost. Nejhorší jsou zklamaná očekávání

Vyhoďme je z kola ven

7) Čas pro podrobné analýzy - je tedy čas solidně dokončit analytickou část a její výstupy (zpřísnit výběr lidí pro justiční systém a ostrakizovat nevhodné typy kárnými procedurami a tlakem justičního okolí /vysoce účinná metoda, která dosud nebyla veřejnosti náležité prezentována, přestože vedla k odchodu mnoha soudců/, indexovat spory, zavést efektivní styl práce na základě základního nástroje managementu lidských zdrojů, systemizace, vyjasnit kompetence a odpovědnost).

Soudci potřebují spojence

8) Nové postupy, elektronizace - operativních nástrojů řešení některých problémů, zejména v odklonech od klasických soudních procedur či zavádění nových pracovních postupů, elektronické komunikace a evidence, je k dispozici mnoho. Soudci je rozhodně neodmítají v žádné agendě (rodinné, obchodní, trestní). Nemohou však zůstat osamoceni nebo dokonce systémově ohroženi a donuceni tak část své erudice věnovat vlastní ochraně

9) Naslouchat soudcům, naslouchat okolí - veškeré informace a motivace k prosazení opravdu pozitivní proměny soudnictví mají sami soudci. Není třeba jim realizaci jejich představ přenechat, ale je nutné jim naslouchat (mimochodem i soudci musí naslouchat) a pokud se shodneme, je třeba jim pomáhat. Řeči nestačí.

Otevřel pandořinu skříňku

Zkušený pedagog Dušan Tříska ví, jak provokativním otvíráním „pandořiných“ skřínek otvírat a usnadnit debatu o citlivých otázkách. Fungování soudnictví v České republice trápí jeho i mě. Takže, díky Dušane Třísko. A nemusíš mít strach, že soudci jen zdůvodňují další odklad rázného řešení. Postačí se poohlédnout, zda vývoj nevázne také někde jinde. A proč!

Jan Vyklický, autor článku, je předseda Obvodního soudu pro Prahu 10, člen Výkonné rady Mezinárodní asociace soudců a čestný prezident Soudcovské unie ČR

Komentář:

Fakt, že se výzvy Dušana Třísky ujal renomovaný a mezinárodně uznávaný justiční profesionál naznačuje, že můžeme očekávat ostrou a přitom argumentačně výjimečnou diskuzi. Pokud by se přidali i ti, kterých se téma rozhodně také týká - podnikatelé, občané - běžní zákazníci soudů, akademici, psychologové nebo dokonce politici - dostala by diskuze jistě další zajímavé impulzy.