Dobrý nebo dokonce výborný soudce nemá příliš motivaci, aby účastníkům řízení zabraňoval pořídit si zvukový záznam soudního řízení. A naopak, pro odborně neschopného a/nebo pro emociálně nevyzrálého, agresivního jedince je to jediná šance, jak vůbec prodloužit své působení v justičním systému. Nelze mu pak prakticky totiž nic prokázat. Je tedy zřejmé, že na eliminaci špatných soudců bude v budoucnu potřeba vymyslet speciální strategii.

Ve starém Římě hrozil úplatnému či zjevně podjatému soudci soudci i trest smrti a nebo náhrada čtyřnásobku škody. Jak je tomu ale s odpovědností soudců za evidentně špatná rozhodnutí dnes? Za co soudci naopak určitě nemohou? Vymyslí někdo spravedlivé řešení tohoto odvěkého problému? Mohou odvolání opravdu účinně napravit všechna pochybení soudců v prvním stupni řízení? Nad těmito obtížnými otázkami se opět zamýšlejí justiční profesionálové, které už znáte z pořadu Česká justice a také samozřejmě ze stránek Ejustice.cz

Přestože podle většiny teoretických učebnic nemá zvykové právo na evropském kontinentu už větší význam, tento článek naznačuje pravý opak. A jsou to právě zvykové procesní postupy Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, které znamenaly záhadný konec nadějím a podivnou ztrátu sporu řady českých občanů. Tento soud zřejmě navazuje na tradice předrevoluční monarchistické francouzské justice - nejdůležitější informace o jeho činnosti jsou tajné. Soud nekomunikuje dokonce ani s Českým rozhlasem.

První díl rozhlasové trilogie podle příběhu paní Křečkové ukazuje jak také mohou vypadat vztahy běžného zákazníka české justice a jeho vlastního právníka či obhájce-advokáta. Paradoxně je to právě právník paní Křečkové, který dodal svoji nic netušící oběť stovky kilometrů z Chebu rovnou do ostravského vězení. Během několika hodin tak hrdinka příběhu ztrácí půdu pod nohama. A nemůže využít většinu možností, které teoreticky má pro svoji vlastní obranu každý svobodný člověk v naší zemi