Dobrý nebo dokonce výborný soudce nemá příliš motivaci, aby účastníkům řízení zabraňoval pořídit si zvukový záznam soudního řízení. A naopak, pro odborně neschopného a/nebo pro emociálně nevyzrálého, agresivního jedince je to jediná šance, jak vůbec prodloužit své působení v justičním systému. Nelze mu pak prakticky totiž nic prokázat. Je tedy zřejmé, že na eliminaci špatných soudců bude v budoucnu potřeba vymyslet speciální strategii.

Běžná veřejnost, ale i justiční profesionálové dlouho hledali hybatele a nositele potřebných změn a vizí v celém českém průmyslu spravedlnosti. Pokud má ale pravdu poradkyně ministra, je nyní právě elektronizace a systémová modernizace tohoto oboru ve středu pozornosti současného ministerského týmu. Soudci prý navíc přecházejí k aktivnímu prosazování takových změn.

Ve starém Římě hrozil úplatnému či zjevně podjatému soudci soudci i trest smrti a nebo náhrada čtyřnásobku škody. Jak je tomu ale s odpovědností soudců za evidentně špatná rozhodnutí dnes? Za co soudci naopak určitě nemohou? Vymyslí někdo spravedlivé řešení tohoto odvěkého problému? Mohou odvolání opravdu účinně napravit všechna pochybení soudců v prvním stupni řízení? Nad těmito obtížnými otázkami se opět zamýšlejí justiční profesionálové, které už znáte z pořadu Česká justice a také samozřejmě ze stránek Ejustice.cz

I ve třetím díle příběhu paní Křečkové je pozoruhodná pasáž, pojednávající o nahlížení do soudního spisu. Dokumenty, na kterých závisí její osud na dlouhé roky, si obviněná nemá vůbec šanci prohlédnout. Celé "nahlížení do spisu" je ryze formální a nepřiměřeně krátký úkon. Na stížnosti nikdo nereaguje. Již z předchozích dílů také víme, že tyto kritické dokumenty ihned po procesu ze spisu zmizely.

Přestože podle většiny teoretických učebnic nemá zvykové právo na evropském kontinentu už větší význam, tento článek naznačuje pravý opak. A jsou to právě zvykové procesní postupy Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, které znamenaly záhadný konec nadějím a podivnou ztrátu sporu řady českých občanů. Tento soud zřejmě navazuje na tradice předrevoluční monarchistické francouzské justice - nejdůležitější informace o jeho činnosti jsou tajné. Soud nekomunikuje dokonce ani s Českým rozhlasem.

Jako v mnoha dalších podobných případech,  také v tomto příběhu paní Křečkové, kde se rozhoduje o vině člověka a jeho mnohaletém žalářování, tak také zde se "podivuhodnou" náhodou ztrácí ze soudního spisu nejdůležitější dokument - originál smlouvy. Soudní spisy se však archivují a tak by nebyl ani dnes problém ověřit, zda bývalá vězeňkyně mluvila pravdu.

První díl rozhlasové trilogie podle příběhu paní Křečkové ukazuje jak také mohou vypadat vztahy běžného zákazníka české justice a jeho vlastního právníka či obhájce-advokáta. Paradoxně je to právě právník paní Křečkové, který dodal svoji nic netušící oběť stovky kilometrů z Chebu rovnou do ostravského vězení. Během několika hodin tak hrdinka příběhu ztrácí půdu pod nohama. A nemůže využít většinu možností, které teoreticky má pro svoji vlastní obranu každý svobodný člověk v naší zemi

V mysli mnohých zákazníků české justice mají soudci postavení nadčlověka či rovnou boha. Ve skutečnosti se samotný soudce často dostává do situací, kdy nemůže zjistit objektivní pravdu, či kdy musí rozhodnout spor proti svému vlastnímu přesvědčení nebo intuici. Někdy dokonce spravedlivému rozsouzení věci brání platný právní řád.

Vykrádání soudních spisů a bezpečnost justičních dokumentů vůbec je jedno z nejtěžších témat současné české justice. Cílem uvodního dílu setkání představitelů soudců, státních zástupců a zákazníků české justice bylo zahájit hledání cest, jak tyto destruktivní jevy co nejvíce omezit. Posuďte sami, zda se jim to daří.

Vykrádání soudních spisu patří k nejzákeřnějším praktikám. I nezkušený kriminálník takto může jednoduše a bez rizika zmařit práci celého bezbranného justičního týmu a "otočit" soudní rozsudek. Ojedinělý pořad Českého rozhlasu 6 by si proto měl vyslechnout každý občan, který se dosud domnívá, že jeho dokumenty jsou právě na soudu v tom největším bezpečí.

Opatrovnícké soudní řízení týkající se pana Patery se vleče českými soudy již řadu let. Nešťastný otec však nesleduje dění na soudech pasivně. Aktivity, které organizuje, naopak nastavují justici zrcadlo, se kterým se naši soudci vyrovnávají různým způsobem. Mohly by někdy obě strany usednout k jednacímu stolu?

Soudci usilují o prostor k seriózním debatám s veřejností a politiky o stavu a výkonnosti české justice. Jsou ochotni se bavit i o otázkách zatím tabuizovaných a postupně otevřít všechny oblasti. Přijme například některý televizní ředitel jejich výzvu? Podaří se jim pak pootevřít  justici, jako jejich kolegům, například v Nizozemí?

Polistopadový vývoj překvapivě nejvíce nahrává právě těm silám, které zoufale brání svoje monopolní postavení na vysokých školách. Systémově se tak připravuje vhodné prostředí pro korupci. Typickým příkladem jsou právě právnické fakulty, kde volná soutěž chybí možná nejvíce.

Ve druhém díle pořadu hovoří náměstek ministra spravedlnosti a zkušený soudce také o potřebě vstupu mladších soudců do justičního systému a o opatřeních, která by mohla přispět k přirozené obměně soudcovských kolektivů. Navrhuje také uspořádání veřejných slyšení k těmto kritickým otázkám.

Sebeřídící mechanizmy v českém soudnictví musí být doplněny externími prvky. V kontrolních elementech by měli mít zastoupení laici - běžní uživatelé justičních služeb. Profesionální monopol totiž nemusí reprrezentovat zájmy společnosti. A externí pohled může k plnění hlavního úlolu celého justičního systému výrazně přispět. Říká o české justici bývalý soudce Ústavního soudu ČR a profesor práva Karlovy univerzity Vojtěch Cepl.