V mysli mnohých zákazníků české justice mají soudci postavení nadčlověka či rovnou boha. Ve skutečnosti se samotný soudce často dostává do situací, kdy nemůže zjistit objektivní pravdu, či kdy musí rozhodnout spor proti svému vlastnímu přesvědčení nebo intuici. Někdy dokonce spravedlivému rozsouzení věci brání platný právní řád.

Tento článek obsahuje autentický přepis rozhlasového pořadu Česká justice stanice Český rozhlas 6. Text není redakčně upravován. Titulky a komentář - Ejustice.cz

Zvukový záznam pořadu si můžete stáhnout ve formátu mp3
05.01.2007 21:10
Česká justice (ČRo 6) - archiv pořadu
Skřejpek, Tichá - Právní normy a umění být spravedlivý

Iva Jonášová, redaktorka

U prvního vydání České justice v roce 2007 vás vítá Iva Jonášová.

Co můžeme od soudců očekávat?

Co můžeme očekávat od soudů a justiční spravedlnosti? Co v soudnictví znamená umění být spravedlivým? A jaké jsou mantinely soudcovského rozhodování? Nad těmito otázkami se budou v následující půlhodině zamýšlet mí dnešní hosté. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze doktorka Hana Tichá a profesor právnické fakulty Univerzity Karlovy Michal Škrejpek.
Dobrý večer, vítejte na Šestce.

Hana Tichá, soudkyně Krajského soudu v Praze
Dobrý večer

Michal Skřejpek, profesor práva, Karlova univerzita
Dobrý večer.

Iva Jonášová, redaktorka
Dnešní vydání justice začneme netradičně. A to ukázkou z beletrie, která nám však velmi dobře poslouží jako úvod k dnešnímu tématu. Připomeňme tedy začátek povídky Karla Čapka Poslední soud.

Karel Čapek - Poslední soud - 1. ukázka
„Pověstný několikanásobný a celou armádou četníků stíhaný vrah Kugler prohlásil, že ho nedostanou. A také ho nedostali, alespoň živého ne. Poslední, v celku devátý, jeho vražedný kousek byl, že zastřelil četníka, který ho chtěl zatknout. Četníka sice skolil, ale sám dostal 7 kulí, z nichž 3 byly naprosto smrtelné. Tím zdánlivě unikl pozemské spravedlnosti. Jeho smrt přišla tak rychle, že ani neměl času pocítit obzvláštní bolest.

Když jeho duše opustila tělo, mohla užasnout nad podivuhodnostmi onoho světa. Světa mimo prostor, šerého a nekonečně pustého. Ale neužasla. Člověk, který byl v žaláři i v Americe, považuje onen svět prostě za nové prostředí, v němž se s trochou statečnosti protluče jako kdekoliv jinde. Konečně nadešel Kuglerovi nevyhnutelný poslední soud. Poněvadž v nebi je věčně stav výjimečný, přišel před senát a nikoliv před porotu, jak by byl dle svých skutků snad očekával.

Soudní síň byla zařízena prostě, tak jako na zemi. Z důvodů, jež záhy nahlédnete, scházel tam kříž, u kterého přísahají svědkové. Soudcové byli 4, vesměs staří zasloužilí radové, přísných a omrzelých tváří. Formality byly poněkud nudné. Kugler Ferdinand bez zaměstnání, narozený toho a toho dne, zemřel… tu se ukázalo, že Kugler nezná datum své smrti.

Viděl hned, že toto opomenutí mu v očích soudu škodí. I zatvrdil se.
Čím se dáváte vinen, ptal se předseda.
Ničím, řekl Kugler zarytě.
Přiveďte svědka, vzdychl předseda.“

Kde jsou hranice soudcovského rozhodování?

Iva Jonášová, redaktorka
Tak to byla první ukázka z Čapkova Posledního soudu a já jen připomenu, že v této povídce je svědkem samotný bůh, který ví vše nejen o Kuglerových zločinech, ale o celém jeho životě od narození až do smrti. Takového svědka ale pozemští soudci k dispozici nikdy nemají. Ptám se tedy, podle čeho se mohou rozhodovat. Respektive, kde jsou ty mantinely soudcovského rozhodování. Paní Tichá?

Hana Tichá, soudkyně Krajského soudu v Praze
Já budu hovořit z pozice civilisty, tedy soudce, který rozhoduje občanskoprávní spory. Tedy nikoli z hlediska trestního řízení. A ty mantinely soudního rozhodování? Jde o to v řízení civilním, že jedna strana něco tvrdí, tvrdí většinou, že něco se stalo tak a tak. Ta druhá strana většinou tvrdí, ne nestalo se to tak a tak.

A to, co ve mně tato povídka Karla Čapka vždycky vyvolává, je myšlenka, jestli náhodou ti účastníci soudního řízení od nás nečekají to, co vlastně v této povídce představuje ten bůh. Tedy, že my budeme vědět, jak je to správně a rozhodneme, koukneme se do nějaké křišťálové koule nebo získáme ty informace někde a rozhodneme naprosto správně.

Nevíme, kdo má pravdu

Tak to vlastně v občanském soudním řízení není. Tady je nutno, aby jedna strana něco tvrdila a prokázala to. A druhá strana, pokud tvrdí něco jiného, což je tedy 99 procent případů, tak aby také to své tvrzení prokázala. My nevíme, která z těch stran má pravdu. Pokud ta strana své tvrzení prokáže, vyhraje. Pokud neprokáže, nevyhraje. A prokazuje to právě různými důkazními prostředky, svědeckou výpovědí, listinnými důkazy a podobně.

Michal Skřejpek, profesor práva, Karlova univerzita
On ten základní problém spočívá v tom, že v obecném povědomí je soudce povýšen do role člověka nebo dokonce nadčlověka s téměř nadpřirozenými vlastnostmi. Toho, který všechno ví, všechno zná. Proto také jeho rozhodnutí jsou nebo alespoň si lidé myslí, že by měla být, jakousi vyšší nebo objektivní pravdou či skutečností. Že se nikdy nemohou mýlit.

Pohádka, která se neustále opakuje

To není ani tak fikce v právním slova smyslu nebo nevyvratitelná domněnka. To je spíše jakási fáma nebo fabule, pohádka, pověst, která se neustále opakuje a žije si vlastně svým vlastním životem. Málokdo si totiž uvědomuje, že soudci jsou, jak říkala paní doktorka, nejen v současné době, ale vždycky byli, přímo závislí na tom, co jim dvě sporové strany přinesou. Tedy vlastně předloží. Co jim je prezentováno. A nebo jinak řečeno na těch předložených důkazech.

Iva Jonášová, redaktorka
Zeptala bych se, jestli kromě předložených důkazů a svědectví, jestli je ještě něco té práci soudce s čím může pracovat? Jestli je to nějaká intuice, osobní zkušenost. Nebo to nemá co dočinění se soudcovským rozhodováním?

Roli hraje zkušenost soudce

Hana Tichá, soudkyně Krajského soudu v Praze
Samozřejmě má. Osobní zkušenost hraje roli. A intuice? To nevím. Ale samozřejmě hraje roli i to, jak účastníci a svědci před tím soudem vystupují, protože když člověk mluví pravdu, tak často se to na něm pozná nebo připadá mi často, že někdo působí věrohodně a někdo zase působí nevěrohodně. To tak nemusí být ve skutečnosti. Nevím, jestli teďka to říkám dost srozumitelně, ale třeba člověk může působit nevěrohodně třeba proto, že je v té situaci před tím soudem nejistý a je třeba nervózní.

A naše zkušenost, pokud to povolání děláme déle, tak nás vede k tomu, že třeba poznáme, že ten člověk je jenom nervózní ale přitom mluví o tom, co se skutečně stalo, co skutečně zažil. V tomhle hraje třeba zkušenost, délka praxe soudce a samozřejmě hrají roli i osobní zkušenosti toho soudce. Ale jak říkám, hraje roli i prostě přesvědčivost těch účastníků a… Já osobně si myslím, že se často pozná, kdy ten člověk hovoří pravdu.

Nevěrohodnost svědků - v soudcově srdci

Michal Skřejpek, profesor práva, Karlova univerzita
Jestli k tomu mohu malinko přidat, já si k tomu dovolím malinkou reflexi z pohledu římského práva, což je můj obor, kterému na Karlově univerzitě vyučuji. To jsou věčné pravdy, protože právě toho se týkají některé zásady římského práva, které myslím budou platit stále. Jako že věrohodnost svědků je v soudcově srdci. Tedy soudce má vážit a musí nakonec vážit on sám, kterému ze svědků věřit nebo nevěřit. Stejně tak se říká, že se věří svědkům a nikoli svědectví, které předkládají. Opět se to týká oné věrohodnosti.

A dokonce císař Hadrián, což byl vládce římské říše v první polovině druhého století našeho letopočtu, vydal jedno soudní rozhodnutí, ve kterém doslova říká, že soudce má vynést rozsudek buď podle toho, co je prokázáno a nebo podle toho, čemu věří. Tedy ono rozhodování soudců, jakési intuitivní, jak bylo řečeno nebo založené na životní zkušenosti, na zkušenosti samozřejmě i profesní, tvoří podle mého názoru a vždy tvořilo nedílnou součást rozhodovací pravomoci soudce.

Iva Jonášová, redaktorka
Předpokládám, paní doktorko, že vy se setkáváte s tím, že existují lidé, kteří se přijdou soudit a mají představu, že to, co oni považuji za evidentní, čím si jsou stoprocentně jisti, tak tím byste si měla být jistá i vy. Ale vás čeká úplně jiný postup. Jak to tedy probíhá, jak si postupně utváříte názor na to, jak se věc stala a jak rozhodnete?

Nestačí jen napsat žalobu

Hana Tichá, soudkyně Krajského soudu v Praze
Jak už jsem řekla, vlastně účastník má povinnost tvrzení a povinnost důkazů. To znamená, když se s něčím obracím v občansko právním řízení na soud, tak musím tvrdit, že se nějaká věc stala. Třeba, že někomu půjčil peníze a že ten druhý mu to nevrátil. A tohle své tvrzení by měl prokázat. To znamená, nestačí, že napíše žalobu a v ní tvrdí, já jsem půjčil Vonáskovi peníze a on mi je nevrátil. A teďka je to pravda, já to vím, je to pravda. A teďka ty soudce rozhodni, že mi má Vonásek peníze vrátit.

Takhle by to bylo hezké, ale to bychom museli být ti bohové, abychom věděli, že se to tak stalo. Protože ale bohové nejsme, tak ten žalobce musí prokázat nějakým důkazem, že mu ten Vonásek ty peníze půjčil. No a teďka jak to má prokázat? Tak krásný důkaz je listina sepsaná Vonáskem, podepsaná Vonáskem. Půjčil jsem si od žalobce peníze. Nebo může navrhnout výslech svědků, když u té půjčky někdo byl a tak dále.

Mít důkazy, navrhnout důkazy

Pokud žalobce tyto důkazy soudu navrhne, soud je provede a z nich zjistí, že to takhle bylo, tak potom ano, soud řekne, žalobce vyhrává, žalovaný má zaplatit tedy žalobci ty peníze. Ale ono to také může nastat situace, nastává, kdy žalobce třeba ty důkazy nemá nebo je třeba má, ale nenapadne ho to navrhnout. Takže potom prohraje, i když třeba tu pravdu ve skutečnosti má.

Iva Jonášová, redaktorka
Pan profesor?

Logické argumenty a životní zkušenosti

Michal Skřejpek, profesor práva, Karlova univerzita
Hledání objektivní pravdy je vždycky velmi složitým procesem. Procesem, který nezávisí... nebo jeho výsledek spíš nezávisí pouze na soudci, který nakonec důkazy hodnotí. A hodnotí je samozřejmě jednak z hlediska použití logických argumentů nebo i životní zkušenosti a podobně. Ale hodně právě závisí na účastnících sporu, co všechno předloží a také v jaké kvalitě předloží tyto důkazy.

Důkazní nouze

Problémem samozřejmě bývá ona jakási důkazní nouze, když objektivně jaksi tuší soudce nebo tuší všichni, kdo jsou zúčastnění, kde ona pravda leží, ale není čím tuto pravdu podpořit. Ať už svědectvím nebo nějakým důkazem materiálním. Zajímavé je, že právě v takovýchto případech, ale ne jenom v nich, si římské právo pomáhalo takovým zvláštním důkazním prostředkem, jako byly procesní přísahy stran. Které se používaly za různých okolností, v různých případech.

Měly také různou váhu, můžeme říci. Někdy skutečně sloužily k tomu, aby se vyplnila ona mezera, v rámci důkazního řízení. Někdy měly samozřejmě povahu jinou, kdy se měla spíše vyloučit jakási žaloba zlomyslná, tedy sporové strany byly nuceny přísahat, že nežalují křivě nebo neodpírají nároku zlomyslně.

Iva Jonášová, redaktorka
O tom, kam sahají možnosti soudů a soudců, respektive o tom, co účastníci mohou od souzení očekávat, na tuto otázku odpovídá i Karel Čapek v povídce Poslední soud a my si nyní poslechneme závěr této povídky.

Karel Čapek - Poslední soud - 2. ukázka
Proč ty bože nesoudíš sám, tázal se Kugler zamyšleně.

Protože všechno vím, kdyby soudcové všechno, ale naprosto věděli, nemohli by také soudit, jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit?

Soud ví jenom o tvých zločinech, ale já vím o tobě všechno, všechno Kuglere. A proto tě nemohu soudit. A proč tedy soudí ti lidé i na nebi? Protože člověk patří člověku, já jsem, jak vidíš, jenom svědek. Ale o výši trestu, o trestu rozhodují lidé. I na nebi. Věř mi Kuglere, je to v pořádku, lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.

Iva Jonášová, redaktorka
Na Šestce Českého rozhlasu posloucháte stále Českou justici, jejímiž hosty jsou dneska předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze Hana Tichá a profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy Michal Škrejpek. Poslechli jsme si druhou část povídky Karla Čapka Poslední soud. Tak se myslím odrážela představa některých lidí, o nichž jsme mluvili už před ukázkou, která možná souvisí s touhou po jakési univerzální spravedlnosti. K té se dostaneme už za okamžik.

Mají soudci příběh promyšlený dopředu?

Já se ale zeptám ještě na něco ze soudcovské praxe. Nespokojení účastníci si také stěžují, jak měl soudce v uvozovkách dopředu vymyšlen příběh, jak se vše stalo a v potaz bral pouze ty důkazy nebo ty svědky, kteří nebo které mu do toho jeho příběhu zapadali. Jak se ten příběh tvoří, kdy vám začínají ty věci do sebe zapadat a co se stane naopak, když nezapadají? To vlastně souvisí s tím, jak probíhá to občanskoprávní řízení.

Hana Tichá, soudkyně Krajského soudu v Praze
To začíná tím, že soudce dostane žalobu, kde žalobce něco tvrdí, jak už jsem říkala, ten příklad s tím, že Vonásek si ode mě půjčil peníze a nevrátil mi je. A v této žalobě by měly být navrženy důkazy, kterými ten žalobce podporuje to své tvrzení. Takže máme tady vlastně to, co říká žaloba, to, co říká žalobce. Tato žaloba se doručí žalovanému a chce se po něm, aby řekl své skutkové tvrzení. Jinak řečeno Vonásku řekni nám, co ty tvrdíš o tom, jak se to stalo.

A Vonásek by měl reagovat a napsat: Ne, ne, ne, já jsem si od žalobce nic nepůjčil. Nebo takhle měl by napsat pravdu. Prostě napíše nějaké své tvrzení, v 90 procentech případů já jsem si od žalobce nic nepůjčil, žalobce nemluví pravdu. A měl by zase navrhnout důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení.

Například když žalobce říká, že to Vonáskovi půjčil 8. srpna v roce 2005, tak řekne a já jsem 8. srpna 2005 byl na dovolené na druhém konci světa a nemohl jsem si od něj něco půjčit. A mohu prokázat, že jsem v tu dobu byl na dovolené. Takže, v tu chvíli má soudce dvě tvrzení. Nějaké důkazní návrhy a to, kterému z těch opačných tvrzení uvěří, záleží na tom, co se vlastně prokáže.

Takže soud nařídí jednání a přitom jednání provádí ty důkazy, účastníkem navržené. A potom na základě skutečností, které z těch důkazů jaksi zjistí, tak potom se přikloní k tomu, zda se spíše prokázalo tvrzení žalobce nebo žalovaného.

Problémy jsou často

Iva Jonášová, redaktorka
Stalo se, že jste se někdy nemohla přiklonit nebo že vám to dělalo velký problém?

Hana Tichá, soudkyně Krajského soudu v Praze
No, dělá to problémy poměrně často tedy, musím říct. Ono totiž platí takové pravidlo, že pokud žalobce neprokáže to, co tvrdí, tak ten spor prohrává. A stal se mi příběh, kdy žalobkyně žalovala svého bratra a tvrdila, že bratrovi půjčila 120 tisíc korun, že se to stalo u nich doma a že u toho žádný svědek nebyl.

Že samozřejmě jako sourozenci si nenapsali žádné potvrzení, ale že je to takhle pravda. Působila velmi věrohodně. Ale neměla ani listinu ani svědka, no prostě neměla žádný důkaz, kterým by to prokázala. A ten žalovaný bratr říkal, ne setra mi nic nepůjčila, žádné peníze, nic mi nepůjčila. My rozhodujeme spory v odvolacím řízení, tak soud prvního stupně žalobě nevyhověl, zamítl ji, protože řekl, že žalobkyně své tvrzení neprokázala. Žalovaný tvrdil opak, ona neprokázala, že mu ty peníze půjčila.

Pravdu se nedozvím

My jsme ten rozsudek museli potvrdit, protože ona skutečně neprokázala své tvrzení, neměl k tomu žádný důkaz a žalovaná strana to popírala. Takže nedalo se dělat nic jiného, než potvrdit to zamítnutí. A já do dneška nevím, která z těch stran měla pravdu. Jestli ta sestra nebo ten bratr. Na mě působila věrohodněji sestra, ale neměla žádný důkaz, takže takováto věrohodnost nemůže vést ke kladnému výsledku. Moc by mě zajímalo, který z nich nemluvil pravdu, nikdy se to nedozvím.

Utěšuji se božími mlýny

A v takových případech já se jaksi pro svůj klid nebo pro svůj dobrý pocit obracím k božím… nebo vzpomínám a věřím v boží mlýny a říkám si, tak ten který v tomhle sporu lhal, tomu se to prostě jednou musí vrátit. Ne v tomto sporu, prostě v životě se mu to, že lhal, že nemluvil pravdu, tomu se to vrátí. A takhle já se, pro případ, kdy nastane ve sporu takováto situace, tak těmito božími mlýny já se utěšuji.

A moc se mi líbilo, když jsme asi před sedmi lety byli v Izraeli a byli jsme tam na návštěvě na Nejvyšším soudě, tak tam mají takový dvůr a v tom dvoře jsou alegoricky znázorněny ty boží mlýny. Takže myslím, že se tímhle neutěšuji jenom já tady v České republice.

Iva Jonášová, redaktorka
Pane profesore, také se utěšujete božími mlýny?

Nic jiného nezbývá

Michal Skřejpek, profesor práva, Karlova univerzita
Kolikrát ani nic jiného nezbývá. Je to otázka jakési téměř čiré bezmoci, před kterou někdy soudce stojí. A teď jak soudce, upřímně řečeno, tak se tohle stává někdy při jiných situacích. Kdy skutečně nelze jaksi oné absolutní spravedlnosti dosáhnout. Nebo spíš ji nelze odhalit. Protože je, nebo spíše není v lidských možnostech a v lidských silách se jí přiblížit. Hlavně tehdy, když jaksi se vychází pouze z pocitů , tušení nebo třeba i životní zkušenosti. Ale nic jiného ve skutečnosti k dispozici není.

Iva Jonášová, redaktorka
Na Šestce Českého rozhlasu posloucháte českou justici. Jejímiž hosty jsou dneska předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze Hana Tichá a profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy Michal Skřejpek.
Já jsem si v té poslední části České justice pro vás připravila jednu, myslím velmi těžkou otázku, která zní jednoduše. Co znamená v soudnictví umění být spravedlivý?

Právo je umění dobrého a spravedlivého

Michal Skřejpek, profesor práva, Karlova univerzita
To není otázka jenom v soudnictví nebo jakési právní vědy nebo vědy o právu, to je vůbec otázka práva jako takového. A právě v tuhleté problematice nebo tenhleten problém vyjádřil velmi pěkně jeden římský právník, působící v 2. století našeho letopočtu (? Aulus Cornelius Celsus). A ten kdysi napsal, že právo je umění dobrého a spravedlivého. Otázkou je, co je ono umění.

Právo jako umění

Já se dokonce domnívám, že ten termín „ars“, tedy v originále latinském, je téměř klíčový. Není to totiž jenom schopnost pracovat s právem, jaksi téměř umělecky, tedy schopnost s ním nakládat tak a vykládat tak, aby bylo vždy spravedlivé. Není to jenom tedy ta právní věda v tom pravém slova smyslu, ale stejně tak slovíčko „ars“ znamená schopnost pracovat v duchu dobrého řemesla. To znamená ovládnout právnické řemeslo, umět tedy právo tak, aby i při oné důkazní nouzi, o které se před chvílí hovořilo, aby se k té pravdě nebo spravedlnosti, chceme-li to takhle říci, se přece jen soudce nakonec přiblížil.

Spravedlnost je pak samozřejmě relativní. Ona nějaká úplná absolutní spravedlnost patrně neexistuje a nikdy se nedá ani… kdyby všechny důkazy byly připraveny a byly věrohodné... se jí nedá dosáhnout. Vždycky úlohou soudce a každého právníka je nakonec jenom se k oné spravedlnosti přiblížit nebo snažit se k ní přiblížit tak, aby v rámci konkrétního rozhodování, a nemusí to být zrovna rozhodování v rámci odvolacího řízení nebo vůbec v rámci řízení soudního, aby účastníci takovéhoto řízení měli alespoň dejme tomu pocit, že bylo rozhodnuto spravedlivě. Nebo že k oné spravedlnosti se přiblížili.

Samozřejmě, aby tento pocit měli ti, kteří o tu spravedlnost od počátku neusilují, tak to jistě smyslem práva a nalézání práva není. Ale někdy právě objevit, který z těch účastníků sporu je onen dobrý nebo který je ten „špatný“ je stejně obtížné, jako tu spravedlnost nakonec vyslovit nebo ji nalézt.

Iva Jonášová, redaktorka
Hana Tichá?

Odpovědný přístup soudců

Hana Tichá, soudkyně Krajského soudu v Praze
Pan profesor to hrozně hezky řekl, já to tak hezky neumím. Když vlastně se tady bavíme o spravedlnosti, tak zpytuji, co vlastně my děláme, my soudci. A já myslím, že proto my děláme nebo bychom měli dělat právě to, abychom se poctivě věnovali těm případům. Abychom se pečlivě věnovali tvrzení účastníků, abychom správně provedli důkazy.

Abychom proces aplikovali správně, abychom správně použili i naše životní zkušenosti, pracovní zkušenosti a abychom tím, já nevím, odpovědným přístupem nebo odpovědným věnováním se tomu případu přispěli k tomu nejsprávnějšímu rozhodnutí, které tedy by se mělo té spravedlnosti přibližovat.

Někdy brání spravedlnosti platný právní řád

Michal Skřejpek, profesor práva, Karlova univerzita
Já bych snad k tomu ještě dodal, možná jednu takovou drobnou reflexi. Ten problém hledání spravedlnosti je samozřejmě otázkou určité praxe, znalostí věci, znalosti práva a je to samozřejmě proces, který je nesmírně složitý a já bych velmi rád řekl, že pro soudce nesmírně obtížný, protože i když někdy ví, kde ta spravedlnosti je, nejen tuší, ale skutečně ví. Tak jaksi nalézt v tom technickém slova smyslu, tedy významu rozsudku vlastně někdy ani nemohou. A brání tomu celá řada okolností a někdy dokonce platný právní řád. Ale to bychom se dostali asi někam úplně jinam z toho původního tématu.

Lidé státu nevěří

Iva Jonášová, redaktorka
My jsme tady mluvili o tom, že někteří lidé požadují po soudech tu takzvaně absolutní spravedlnost a na druhou stranu si lidé navykli pojímat právní stát jako něco, čemu nedůvěřují. Je docela rozšířený názor, že ty velké ryby stejně zůstanou nepotrestány, protože si zaplatí ty správné právníky, kteří je z toho vysekají nebo advokáty. Je to podle vás přímý úder právnímu státu?

Hana Tichá, soudkyně Krajského soudu v Praze
No, podle mého názoru to, že někdo, kdo by si to zasloužil, zůstane nepotrestán... To není přece důvod pro to, abychom neusilovali o to, aby právní stát byl. Já si myslím, že o to, aby se lidé chovali mravně, musíme usilovat stále.

Iva Jonášová, redaktorka
Pane profesore?

Michal Skřejpek, profesor práva, Karlova univerzita
To už je… existuje jakýsi rozpor, řekněme, mezi tím, čemu se dnes říká právní stát nebo tohle to technické označení se používá. A mezi onou spravedlností. To je problém, který není jen dnes, kdy se o právním státu hovoří, ale tenhle problém existoval samozřejmě vždy, i když se o právním státu nehovořilo nebo se to nepoužívalo. Vždycky budou v právu existovat jakási bílá nebo v lepším případě šedá místa, které právo neupravuje a jedná se jak o právo soukromé, tak i o právo trestní, samozřejmě.

Právo bude vždy pozadu

Vždycky se najdou jacísi chytří lidé v uvozovkách nebo příliš šikovní. Kteří těchto bílých míst, a nemusí to být lidé s právnickým vzděláním, se budou snažit využít a využívat je samozřejmě budou. Ale sebegeniálnější legislativec nebo tvůrce normy přece nemůže předvídat chování lidí dopředu. Právo vždycky bohužel, a je to objektivní skutečnost, bude o jakýsi krok nebo dokonce 2 až 3 za jakousi společenskou ekonomickou realitou. Jinak tomu být ani nemůže.

Snad jediná pomoc, která by mohla být, je zpětná účinnost právní normy. Ale víme, že na retroaktivitu se zejména v trestním právu pohlíží v současné době jaksi velmi nepříznivě a ani v právu soukromém není zrovna preferována. Ale jiná cesta podle mého názoru k naplnění oné absolutní spravedlnosti v tom kontextu práva, jak existuje, jak funguje, v podstatě ani neexistuje.

Takže vždy bude právo o krok zpět a vždy budou právníci a nakonec ne jenom oni, usilovat o to, aby ona spravedlnost, a vraťme se k té spravedlnosti, naplněna byla. A aby onen právní stát fungoval co nejvíce v souladu s právem. Nebo jinak a lépe řečeno, aby se lidé chovali tak, jak se chovat mají a tím tedy onu ideu právního státu naplnili. Ale není to jenom otázka právníku nebo soudců ale spíše těch ostatních.

Iva Jonášová, redaktorka
Paní Tichá ještě závěrečné slovo.

Hana Tichá, soudkyně Krajského soudu v Praze
Já bych řekla, že to pan profesor řekl tak hezky, že k tomu není, co dodat. Já si myslím, že o ten právní stát se musíme snažit všichni. Jak jste právě řekl, ne jenom soudci, právníci, prostě všichni lidi

Iva Jonášová, redaktorka
Tak a to byla závěrečná slova dnešního vydání České justice. Ve studiu se mnou byli předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze Hana Tichá a profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy Michal Skřejpek. Já vám děkuji, že jste přišli a doufám, že někdy se tady ve studiu zase uvidíme, nashledanou!

Hosté
Nashledanou!

Iva Jonášová, redaktorka
A loučím se také s posluchači Českého rozhlasu 6. Příští pátek ve 21:10 vás u pořadu Česká justice opět přivítá Iva Jonášová, hezký večer.