Ve starém Římě hrozil úplatnému či zjevně podjatému soudci soudci i trest smrti a nebo náhrada čtyřnásobku škody. Jak je tomu ale s odpovědností soudců za evidentně špatná rozhodnutí dnes? Za co soudci naopak určitě nemohou? Vymyslí někdo spravedlivé řešení tohoto odvěkého problému? Mohou odvolání opravdu účinně napravit všechna pochybení soudců v prvním stupni řízení? Nad těmito obtížnými otázkami se opět zamýšlejí justiční profesionálové, které už znáte z pořadu Česká justice a také samozřejmě ze stránek Ejustice.cz

Iva Jonášová, redaktorka
U dnešního vydání české justice vás vítá Iva Jonášová. Jedno únorové vydání jsme věnovali otázkám, ke kterým nás inspirovala povídka Karla Čapka „Porotce“. Mluvili jsme o fungování porot. O tom, jak jsou poroty sestavovány i o soudních systémech, ve kterých má rozhodování v porotách dlouhou tradici. A toto zmiňované vysílání přineslo další téma, které otevřeme v následující půlhodině. Totiž to, jak lze napravit nesprávné rozhodnutí soudce, či nesprávně vynesený rozsudek. A také jaké postihy hrozí soudcům za takové rozhodnutí.

Naše dnešní téma zní: Odpovědnost soudce za nesprávné rozhodnutí. Nad těmito otázkami se budou zamýšlet opět předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze Hana Tichá a profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy Michal Skřejpek.
Dobrý večer, vítám vás opět na Šestce.

Hana Tichá, soudkyně
Dobrý večer.

Michal Skřejpek, profesor práva
Dobrý večer.

Iva Jonášová, redaktorka
Původně jsme se měli bavit o nesprávném rozsudku. Potom jsme ale téma rozšířili na nesprávné rozhodnutí soudce. Takže na úvod nás čeká opravdu nelehká otázka. Co je nesprávné rozhodnutí? Popřípadě, jak vy jste, pane profesore, před vysíláním naznačil - Co je to "rozhodnutí" a co je to "nesprávné“?

Nesprávnost rozhodnutí - objektivní a subjektivní

Michal Skřejpek, profesor práva
To je otázka skutečně jednak velmi důležitá a téměř klíčová, zároveň i nesnadně zodpověditelná. Ona nesprávnost může být samozřejmě objektivní, kdy ten rozsudek je v rozporu s realitou, tak samozřejmě subjektivní. A vždy ten, který ve sporu neuspěje, tak pro něho to rozhodnutí může být nesprávné. Nebo alespoň to tak může pociťovat.

Pokud se týká toho druhého klíčového slova, tedy vymezit, co to je rozhodnutí, můžeme to samozřejmě vzít velmi jednoduše a subsumovat pod termín rozhodnutí rozsudek, ale soudci, jak paní doktorka jistě doplní, nerozhodují pouze rozsudky, ale ta škála je daleko širší.

Iva Jonášová, redaktorka
Paní doktorka Tichá.

Byl procesní postup v pořádku?

Hana Tichá, soudkyně
Doplnila bych to ještě tím, že vlastně soudní řízení, a zase zdůrazňuji já mluvím z hlediska civilistky (soudkyně, která soudní pouze občanskoprávní spory - pozn. redakce) , že civilní soudní řízení se skládá ze spousty rozhodnutí. Začíná to rozhodnutím, jestli je potřeba vyzvat účastníka k zaplacení soudního poplatku. Jestli nařídím jiný rok nebo nařídím přímo už jednání, koho zavolám k tomu jednání. To je spousta rozhodnutí a tato rozhodnutí dohromady tvoří to řízení a na konci se vydává definitivní rozhodnutí. Tedy rozsudek definitivní v tom kterém stupni řízení a potom, když někdo hodnotí práci soudce, tak se zabývá nejen tím výsledným rozsudkem, ale i tím, jestli ta předchozí rozhodnutí byla v pořádku. A tam právě podle mě je možno trošku měřit, jestli ten postup v řízení, ta na sebe navazující rozhodnutí byla správná. Jestli tam třeba nedošlo k nějakému průtahu nebo k nějakému nesprávnému rozhodnutí, od kterého se pak odvíjel nesprávný směr řízení. Který pak mohl skončit nějakým nesprávným rozsudkem.

Ale já bych se ještě ráda vrátila k tomu, co je to vlastně to "nesprávný". Pro účastníka civilního řízení je nesprávné takové rozhodnutí, které mu nevyhoví. A naopak můžeme se na to ještě podívat jinak. Je nesprávné rozhodnutí, pokud je vydáno třeba v rozporu s judikaturou? Nemusí být nutně. Protože to rozhodnutí, které neodpovídá dosud konstantní judikatuře, může najít nějaký nový pohled, nové řešení, které se postupem času ukáže jako správné. Opatrně bych vážila hodnotit nějaké rozhodnutí jako nesprávné.

Znalost celého spisu je nezbytná

V konkrétním případě, kdy já znám celý spis, znám celé skutkové pozadí, tak mohu říci - ano, to je rozhodnuto správně podle předpisu. Nebo toto bylo rozhodnuto nesprávně. Ale obecně je to celkem nesnadné říci co je správné a co nesprávné rozhodnutí.

Iva Jonášová, redaktorka
Jak už jste naznačila, to, že se chceme bavit o správných, resp. nesprávných rozhodnutích, už v sobě obsahuje značné hodnocení nebo i subjektivitu. Kdybychom ale měli říci, kdy opravdu soudce nese zodpovědnost za určité rozhodnutí?

Zbytečné průtahy

Hana Tichá, soudkyně
Co můžeme říct, že je jasně nesprávné, tak je třeba v případě, kdy v postupu soudce se to řízení zbytečně natahuje, jsou tam průtahy. Místo toho, aby se soudce snažil co nejrychleji dobrat k cíli, tak jednání zbytečně odročuje, nemá rozmyšleno, co vlastně s tou věcí chce udělat, kam jí chce vést. Tento postup soudce je špatný.

Odpovědnost státu

Ale jedním dechem k tomu musím také dodat, že tento postup soudce je špatný jen v případě, kdy má vytvořené podmínky k tomu, aby mohl postupovat efektivně. Nedopadá to na případy, kdy např. se stala situace v průběhu 90. let na řadě soudů, kde místo pěti soudců byl jeden soudce. Měl na senátě například 300 věcí a za takovéto situace nemohl dělat koncentrovaně ty úkony. Nemohl je dělat pravidelně, protože se musel dívat na všech těch 300 spisů a na ten spis se dostalo jednou za půl roku. Kdy v něm mohl něco udělat. To trochu zjednodušuji ten způsob práce pro představu. Takže v takovém případě mu stát nevytvořil ty podmínky pro to, aby se tomu spisu mohl seriozně věnovat a potom, řekla bych, to není odpovědnost soudce.

Iva Jonášová, redaktorka
Pane Skřejpku, co se o nesprávních rozhodnutích a rozsudcích dozvídáme z historie?

Málo příkladů z historie

Michal Skřejpek, profesor práva
Těch informací, které nám nabízejí historické prameny, a jedná se nejen o právní normy, ale stejně tak o zejména prameny literární, tak těch informací kupodivu, na to, že se jedná o téma čtenářsky velmi vděčné, řekněme, není až tak mnoho. Alespoň pokud se podíváme na historii starověkého Říma.

Zmanipulované soudní řízení

V podstatě v celých Libiových (?) dějinách máme zaznamenán pouze jeden až téměř extrémní případ jakéhosi zmanipulovaného soudního řízení, kdy někdy v pololetí 5 století jeden z vysokých, vlastně nejvyšších státních úředníků, jeden z decemvirů, kteří měli mimo jiné na starosti sepsání první kodifikace římského práva, nastrčil jednoho svého klienta, aby před ním jako před soudcem žaloval plebejskou dívku, která se tomuto soudci , jmenoval se Apius Claudius, velmi líbila. On samozřejmě měl v úmyslu vynést rozsudek v tom smyslu, že se jedná o otrokyni tohoto jeho klienta.

Ale to je skutečně spíše výjimka. Druhý takový extrémní případ se pak váže až ke konci římské republiky a je zaznamenán v Cicerových řečích proti jednomu známému Gaiu Verovi, který se velmi netradičním způsobem staral o jemu svěřenou Sicílii. O tuto provincii. Cicero, aby vykreslil, jakými cestami se ubíral odjakživa tento zkorumpovaný Gverés (?), líčí, jakým způsobem soudil, když byl nejvyšším soudcem v Římě.

Místo soudce soudila jeho milenka

Jsou to příběhy velmi neradostné, někdy možná mohou budit pousmání. Ale to, že měnil svou soudní vyhlášku v průběhu roku a nakonec celou agendu svěřil své řecké milence… Myslím, že k tomu není třeba ani přidat další komentář.

Přirozený regulativ

Ale obecně můžeme říci, že skutečně těch informací, které máme o vyloženě zkorumpovaných, nespravedlivých nebo neschopných soudcích je relativně málo konkrétních . Možná to bylo dáno i tím, že římští soudci nebyli úředníky státu, resp. nebyli placenými úředníky. A záleželo na tom, jakým způsobem se v tom svěřeném úřadu budou chovat a od toho se odvíjela i jejich příští politická kariéra. Takže takový přirozený regulativ v tomto ohledu tady existoval.

Historické excesy

I když jedna taková zpráva, naneštěstí tedy jména soudců uvedena nejsou, i když je to velmi z pozdní doby. Jedná se o informaci, kterou nám dochoval spisovatel Macrobius, který působil někdy od roku 400 n. l., a která možná nám může ukázat, jak až daleko někteří soudci mohou pří plnění svých povinností zajít. Je celkem zajímavá. Já bych si dovolil tu příslušnou pasáž z Macrobiova textu, tedy z jeho díla, které se jmenuje Saturnálie, přečíst.

Vášnivě hrají v kostky. (Tedy oni soudci.) Úderem desáté hodiny dávají zavolat otroka, aby došel na náměstí a zjistil, co se tam děje. Pak jdou sami na komicium (tedy na ono náměstí), aby nebyli žalováni za porušení svých povinností. Cestou úzkými uličkami nezůstane prázdná ani jedna amfora vína. Přichází na shromaždiště lidu a v neveselém rozpoložení zahajují soudní řízení. Strany líčí svůj případ, soudce povolává svědky a odskočí si. Po návratu oznámí, že již vše slyšel, vyžádá si soudní zápis, prohlédne jej a kvůli vínu sotva mžourá.

Ale to je skutečně historka, která je jaksi až k extrémům dovedená. Tímto způsobem soudci ve starověkém Římě nesoudili. Ostatně ani nemohli, protože jejich odpovědnost za nesprávně vynesené rozhodnutí či rozsudek, abychom se vrátili k dnešnímu tématu, byla v určitých obdobích velmi silná, řekněme. A ty tresty, které na ně mohly padnout byly velmi přísné.

Iva Jonášová, redaktorka
Na Šestce Českého rozhlasu posloucháte Českou justici, jejímiž hosty jsou předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze Hana Tichá a profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy Michal Skřejpek. Jako nesprávné se mohou našim posluchačům možná jevit některé rozsudky z doby předlistopadové anebo i pozdější. Jaký je váš názor?

Souzení za totality

Hana Tichá, soudkyně
Já bych řekla, že se to období možná démonizuje. A teď zase hovořím z pozice civilistky, která soudila na konci 80. let. Já jsem za totality soudila asi 2 roky nebo 3 roky a soudila jsem civil. A nemám pocit, že bych tehdy vydávala nesprávná nebo nespravedlivá rozhodnutí s výjimkou některých případů.

Co mě třeba připadalo v právním řádu nesprávné, tak bylo třeba ustanovení § 457 občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. To byly žaloby, které podával prokurátor. Nebo třeba bylo podle mého trošku nelogicky uspořádané vlastnické právo, ale ty zákony tehdy platily. My jsme byli povinni rozhodovat podle platných zákonů. Judikatura odpovídala těmto právním předpisům a rozhodnutí, která jsme tehdy vydávali v souladu se zákonem, já bych si netroufla říci, že jsou nesprávná. I když se potom ten zákon v něčem změnil.

Příliš mnoho formalizmu

On se zase nezměnil tak úplně. Některá judikatura stále platí z té doby a jsou správná. Pořád se tady točíme okolo toho, co je vlastně nesprávné rozhodnutí. Já třeba považuji v současné době za nesprávné rozhodnutí, když je příliš formalistické. A to je zase otázka názoru. Kdo se na to dívá, kdo to hodnotí, zda je to správné nebo nesprávné. Já třeba se domnívám, že v našem procesním řádu je mnoho formalismu a že i to, jak se vykládá, je příliš formalistické. Že za chvíli už tomu nikdo nebude rozumět, co v tom procesu je vlastně správně. Protože ten formalismus bude tak strašně rozbujelý, že tam nepůjde o to, co je tím úkonem míněno, ale jak to kdo může vyložit a tak dál. Jak kdo toho může kde zneužít, vlastně toho výkladu. Já se snažím hledat méně formální řešení a můj kolega, který bude třeba na vyšším soudě a hodnotit moje rozhodnutí, naopak bude mít názor striktní, že je potřeba vyhovět všem ustanovením procesního řádu.

„Nikdo to nebude moci ničím napadnout“

Tak on řekne, ona rozhodla nesprávně, protože nerozhodla zcela čistě. Všechna formální hlediska nezohlednila a bude mu jedno, že to mé řešení vedlo rychleji ke stejnému výsledku. Že jsem nemusela nějakou věc rušit, protože jsme se dostali rychleji k nějakému výsledku. Ale řekne si, ne, ona to udělala špatně, protože nešla přesně tou cestou, kterou by se jít mělo. Nebo ona rozhodla takto a to její rozhodnutí by mohlo být někým napadeno, zatímco to mé rozhodnutí… …sice se ke stejnému výsledku dostaneme za půl roku, ale nikdo to nebude moci napadnout ničím. A to je věc názoru. A kdo nás rozsoudí? Co je správně?

Iva Jonášová, redaktorka
Budeme se ptát, kdy můžeme mluvit o přímé odpovědnosti soudce. Nejdříve tedy pohled historický.

Přímá odpovědnost soudce

Michal Skřejpek, profesor práva
Děkuji za otázku. Otázku, která je velmi těžko zodpověditelná. Upřímné řečeno. Nebo spíše těžko vysvětlitelná ta odpověď. Abych na ni vůbec mohl odpovědět, tak musím předeslat, že vlastně celé soukromé nebo civilní soudní řízení v Římě se rozpadlo do dvou stádií.V tom prvním vystupoval příslušný státní úředník, jehož úkolem bylo zjednodušeně řečeno pouze žalobu přijmout a vytvořit podmínky pro to, aby v druhém stádiu potom mohl soukromý soudce vynést rozsudek.

Právní diagnóza, poté důkazní řízení

V tom prvním stádiu tedy byly řešeny otázky právní, tedy jakási právní diagnóza za účasti stran a v tom druhém pouze otázky faktické. A právě ona odpovědnost soudců je v podstatě v kontextu římského práva zúžena pouze na ono druhé stádium. Na to vlastní důkazní řízení, řekněme, a konečné nalezení oné relativní pravdy.

Vina za nesprávný rozsudek

Abychom vůbec o odpovědnosti mohli hovořit, tak je třeba se zeptat, jestli ten špatný rozsudek nebo rozsudek, který je v rozporu s objektivní pravdou, který se nepodařil nějakým způsobem, jestli to rozhodnutí vlastně bylo zaviněno tím soudcem. A konstrukce odpovědnosti těchto soukromých soudců, možná bychom mohli říct dokonce i rozhodců, byla v Římě konstruována nesmírně široce z jednoho prostého důvodu. Rozsudek po vlastně velmi dlouhou dobu, po celé období republiky, byl definitivním a absolutně konečným řešením.

Odvolání neexistovalo

Byl považován za pravdu. To proto, že neexistovalo odvolání. Tudíž musel být vytvořen nějaký instrument, který by umožnil alespoň ta evidentně nesprávná rozhodnutí nějakým způsobem napravit a vlastně odškodnit toho, kdo byl tímto nesprávně vyneseným rozsudkem dotčen. Proto se odpovídá pochopitelně nejen za úmyslně vynesený rozsudek, ať už se jedná o vynesení rozsudku na základě úplatkářství, ta nejhorší varianta, přátelství, náklonnosti k jedné ze sporových stran nebo naopak nepřátelství.

Nezpůsobilost soudce

Ať už se jedná samozřejmě i o odpovědnost za nedbalost, tedy za zaviněně vynesený špatný rozsudek. Ostatně, ona neznalost je vyjádřena velmi hezky jedním římským právníkem Gaiem, který říká: Zmýlil-li se soudce v něčem, co mu mělo být známo, je povoleno za tuto neznalost, tedy imprudenci, žalovat, ale dokonce se odpovídá i za jakousi objektivně způsobenou škodu tím rozsudkem. Za to, co bychom možná mohli označit jako nepozornost nebo dokonce i nezpůsobilost soudce, nezkušenost toho soudu tzv. negligenci.

Úmyslně špatný rozsudek - citelný postih

Ale samozřejmě bylo odstupňováno, jestli někdo vynesl rozsudek úmyslně špatně skutečně tedy, jaksi zcela vědomě. Pak odpovídal v plné výši a dokonce takovýto soudce trpěl i nečestností, což bylo technické označení pro nezpůsobilost zastávat nejen státní úřady, ale zároveň byl postižen i v rámci soukromého práva velmi citelně.

Odpovědnost soudce za škodu

Anebo jestliže došlo k vynesení rozsudku na základě oné nezkušenosti nebo nezpůsobilosti, můžeme říct, že se jedná o objektivní odpovědnosti a v takovém případě, stejně jako v případě oněch mírnějších nedbalostí, zněl rozsudek v tom novém procesu, kdy byl soudce žalován pouze na poměrnou náhradu škody, nikoliv ve výši plné. Ovšem, pravdou je, že o tom rozhodoval ten soudce v procesu novém, zcela podle vlastního uvážení. A pokud se mu zdálo, že ta nedbalost byla tzv. hrubá a blížila se k tomu zlému úmyslu, v podstatě ten rozsudek mohl znít na cenu původního sporu. Tedy na to, na co byl ten, kdo si posléze stěžoval, odsouzen.

Iva Jonášová, redaktorka
A pohled na osobní odpovědnost soudce ze současnosti?

Hana Tichá, soudkyně
Tady je nutno rozlišovat, podle mě, trestní hledisko. Tedy nesprávné rozhodnutí, které je současně trestným činem. Což je tedy buď záměr přímo anebo rozhodnutí v důsledku úplatku, což je vlastně také záměr. Tak tím já bych se ani tak nezabývala, protože si myslím, že to není moc časté. Aspoň já tedy vím o jednom případu a to ještě nebylo dokončeno.

Soudce není za svoje rozhodování odpovědný

Známá kauza - doktor Berka, ale ten je zatím jen stíhán, takže tam nemůžeme mluvit o odsouzení, ale spíše mě tam zaujalo to, co říkal (profesor Skřejpek) o té osobní odpovědnosti soudce za rozhodnutí. Tak to v součastné době není. Ale ještě než se k tomu dostanu, tak chci říci, jak to v současné době je.

Jaká je obrana proti nesprávnému rozhodnutí?

Oproti římskému právu my máme velice propracovaný systém možnosti odvolání, takže téměř proti všemu se u nás účastník může odvolat, posléze příp. dovolat. A je tady, řekla bych, propracovaný, někdy až moc, systém, kdy rozhodnutí soudce přezkoumává někdo další a pak ještě někdo další. A tím by se vlastně ten účastník měl dostat k tomu správnému rozhodnutí. Protože čím víc očí to hodnotí, tak tím je pravděpodobnější, že se dobereme k správnému rozhodnutí. Takže obrana těch účastníků oproti římskému právu je v tomto.

Pokud jde o odpovědnost soudců, tak v současné době je to tak, že přímá odpovědnost účastníků za nesprávné rozhodnutí není. Pokud by stát platil účastníkům náhradu škody za nesprávné rozhodnutí a prokázalo se, že to nesprávné rozhodnutí vydal soudce, tak je poté soudce postižitelný, ale ne přímo účastníkem. Ale stát musí soudce žalovat o finanční nebo formální postih podle zákoníku práce, jako každého jiného zaměstnance.

Kárná řízení

A kromě toho je soudce postižitelný v rámci kárného řízení, např. pro ty průtahy, o kterých jsem již hovořila. Pokud jde o škodu, kterou by stát platil, tak vím o nějakém typovém případu, kdy došlo k tomu, že byla chybně vyznačena právní moc na rozhodnutí o rozvodu manželství účastníků. Myslím, že to tehdy vyznačil chybně soudce a stát tomu účastníku platil náhradu škody. A za této situace mohl požadovat po soudci náhradu škody z titulu pracovně právní odpovědnosti. Jestli ji požadoval nevím, to si ani nepamatuji. Mezi soudci se povídá tento příběh. Že pozor na to, když se vyznačuje právní moc, protože to je naprosto jasný úkon, ve kterém se může udělat např. početní chyba. A poté z toho mohou být takovéto důsledky.

Iva Jonášová, redaktorka
Na šestce Českého rozhlasu posloucháte Českou justici, jejímiž hosty jsou předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze Hana Tichá a profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy Michal Skřejpek. Kdyby tady s námi ve studiu seděl předseda sdružení Zákazníci české justice David Kolaja, asi by volal po větší osobní zodpovědnosti soudce.

Soudce má odpovídat za procesní postup

Hana Tichá, soudkyně
Já se domnívám, že je správné, aby odpovídal za nesprávný postup v tom smyslu, když jsou tam průtahy, nevede tu věc správně k cíli a podobně. I když je to někdy těžko prokazatelné. Ale přímo za rozhodnutí, za posouzení nějaké věci, tak se domnívám, že není správné, aby soudce přímo účastníkům odpovídal. A mám k tomu tento důvod, ke kterému mě vede vlastní zkušenost.

Nešťastné restituce

Na začátku 90. let začaly platit restituční zákony. Byly nedokonalé. Mnohokrát se novelizovaly v průběhu našeho rozhodování. My jsme ale nemohli čekat, až ty zákony budou dokonalé. My jsme museli rozhodovat ty věci v té době, kdy nám napadaly. V té době, kdy jsme prováděli důkazy a museli jsme tedy rozhodnout. Nevěděli jsme v té době, co je správné. Snažili jsme se ten zákon vykládat v souladu s duchem toho zákona. Na základě důkazů, které jsme měli k dispozici.

Pravidla se měnila za pochodu

Podotýkám, že kolikrát se tvrdily argumenty 50 let staré, takže to nebylo jednoduché zjistit tam ten skutek a skutečně upřímně jsme hledali to správné rozhodnutí. Jak tu kterou věc, a že jich tehdy bylo hodně, vyřešit tak, aby to bylo nejsprávnější. Nějak jsme rozhodli na úrovni okresních soudů, nějak jsme rozhodovali na úrovni krajských soudů. Potom se lidé dovolali a někdy třeba 3 roky, někdy 5 let poté, kdy bylo rozhodnuto v první instanci, Nejvyšší soud vydal judikát a řekl takto zpětně, jak to tehdy mělo být.

Nezaviněné chyby soudců

Ale mezitím on měl srovnání z celé republiky. On měl srovnání různých názorů i vývoje názoru zákonodárných orgánů, protože se to mezitím novelizovalo. Prostě uběhla mezitím nějaká doba a po těch pěti letech nám ten Nejvyšší soud řekl - a tehdy jste to udělal buď dobře nebo špatně. Když se to udělalo špatně, tak se to zrušilo, vrátilo se zpátky. Řekli nám, jak třeba to konkrétně udělat. A teď si vezměte, že za této situace, bychom nesli osobní odpovědnost vůči účastníkům za to nesprávné rozhodnutí.

Možná někdo vymyslí spravedlivou cestu

Dovoluji si tvrdit, že dokonce ve většině případů by to vedlo k tomu, že by ten soudce nerozhodl. Protože si říkal, tak já někomu zaplatím milion, když to udělám špatně. Já vůbec nevím, jak to mám udělat. Já nevím co je správné. Tak já to nerozhodnu. Budu to oddalovat a až mi někdo dá ten judikát, tak to rozhodnu. Nevím, já se domnívám, že ta osobní odpovědnost z tohoto důvodu tady není možná. Ale možná, že někdo vymyslí spravedlivou cestu, jak by tady ta osobní odpovědnost mohla existovat. Já ji tedy nevidím.

Iva Jonášová, redaktorka
Tak debatovat o tom, co je správné, nebo co je správnější, by se dalo ještě dlouho, ale dnešní Česká justice je už u konce a závěrečné slovo bude patřit panu Michalu Skřejpkovi.

Trest smrti za nesprávný rozsudek

Michal Skřejpek, profesor práva
On je to velký problém, jak vlastně postihnout nebo vůbec nepostihnout soudce za špatně nebo nespravedlivě vynesený rozsudek. Musíme samozřejmě rozeznávat odpovědnost za rozsudek vynesený v soukromém řízení a v kauze trestní. Pokud byl vynesen rozsudek nesprávný, tak dokonce kdysi Římané trestali takového soudce smrtí. Ten důvod byl prostý. Protože ten, kdo nebyl schopen dostát svým závazkům v těch archaických, nejstarších dobách, a nebyl schopen zaplatit tu částku, ke které byl odsouzen, potom se stával otrokem toho, kdo ve sporu zvítězil a dokonce to mohlo samozřejmě skončit až jeho smrtí.

Protože nakládání s otroky bylo v Římě velmi divoké, proto tedy ten trestní aspekt nebo ta hrozba trestu smrti pro soudce, který přijal peníze za špatně vynesený rozsudek. Dalším aspektem, který se nám nabízí nebo je určitou variací tohoto problému pak je, jak stíhat soudce, který vynesl úplatný rozsudek v rámci soukromého procesu. A jak toho, který vynese v procesu hrdelním.

Usvědčený soudce platil čtyřnásobek způsobené škody

Je třeba říci, že ta konstrukce, ke které nakonec římští právníci a zákonodárci došli, byla celkem jednoduchá, možná snad i logická. Pokud se týkalo vlastní nápravy onoho rozsudku, tak v období císařství už samozřejmě institut odvolání existoval, tam problém nebyl. Otázka byla, jak postihnout onoho soudce.

Justiční vraždy

Pokud byl vynesen úplatný rozsudek v rámci soukromého řízení a soudce byl z tohoto činu usvědčen, tak byl odsouzen na čtyřnásobek hodnoty té škody, kterou způsobil. Pokud se jednalo o proces, který byl hrdelní a který hrozil odsouzenému smrtí, pak v podstatě tato situace byla konstruována jako vražda. A ten trest odpovídal tomu činu, který soudce spáchal.

Iva Jonášová, redaktorka
A těmito slovy končí dnešní vydání české justice. Ve studiu se mnou byli předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze Hana Tichá a profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy Michal Skřejpek. Já vám moc děkuji, že jste opět přišli do České justice a těším se někdy na shledanou.

Hana Tichá, soudkyně
Nashledanou

Michal Skřejpek, profesor práva
Děkujeme, nashledanou.

Iva Jonášová, redaktorka
A od mikrofonu se loučí i Iva Jonášová. Přeji hezký večer a nezapomeňte, že i příští pátek ve 21:10 bude pro vás připraven pořad Česká justice.

/zpracovala podle zvukového záznamu: Anna Swannová/