Publikace od renomovaného autora Pavla Hollandera, který v současné době zastává funkci místopředsedy Ústavního soudu ČR, je mimořádně potřebná. Autor se ve svém díle soustředil na otázky, které jsou velmi důležité pro běžné zákazníky české justice, nikoli jen pro právníky profesionály nebo pro akademické badatele.

Je však pravda, že čtenáři, právníci budou mít výhodu při studiu textu, který je velmi velmi náročný. Například kapitola "Interpretace ústavního práva - Metodický hlavolam?" bude zejména pro běžného, průměrného čtenáře asi dosti obtížná. Na druhé straně se v ní však takový uživatel justičních služeb dozví řadu věcí ze "soudcovské kuchyně".

Jakou metodiku použít pro výklad zákona? Možných způsobů je možná překvapivě celá řada. Je ale pro vlastní výklad zákona nejdůležitější jeho doslovné, co nejpřesnější textové znění? Nebo zde hrají roli i jiné pohledy? Různé metody ale přirozeně vedou k mnoha různým závěrům. Který z nich je ale ten "správný" a spravedlivý?

Snižujme entropii právních vztahů

Během četby je možné narazit na ivelmi nspirativní momenty. Je-li podle autora smyslem právního institutu "lhůty" snížení entropie (neurčitosti) v právních vztazích, je jistě možné zamyslet se také nad tím, jaké jiné prostředky ke snižování této entropie český soudní systém využívá. Nebo případně dosud nevyužívá vůbec.

Přestože je převážná většina zajímavých citací v knize přirozeně původu evropského, zejména rakouského, polského nebo německého, nechybí ani odkazy na zámořské zdroje z oblasti common law. To svádí ještě k úvahám o použitelnosti dalších metod snižování entropie v právních vztazích, které jsou obvyklé, populární a účinné těchto zemích.

Například veřejné elektronické soudní spisy (USA, Kanada) nebo videozáznamy soudních jednání na internetu (Supreme Court Florida), veřejný trestní rejstřík (New Mexico), veřejný přístup a vyhledávání v katastru nemovitostí podle jmen osob a řadu jiných pronikavě účinných instrumentů.

Tyto prvky jsou však na rozhraní práva a dalších disciplín, sociologie, politologie, psychologie, a v této knížce se o nich nedočteme. Je to škoda, jistě by bylo zajímavé dozvědět, o názorech našeho předního právního filosofa v tomto směru více.

Strhující je výklad vývoje právního myšlení, který se dále dotýká tématu "rekonstrukce myšlenky obsažené v zákoně", během výkladu tohoto zákona soudcem,  např. prostředky gramatické, logické nebo historické výkladové metody. Hlavní myšlenkou knihy je požadavek na zdánlivou samozřejmost. Totiž ten, aby při posuzování jednotlivé prání otázky byl příslušný zákon, či jiné právidlo, vždy používán v kontextu s celým právním řádem. A také samotnou Ústavou ČR.

Tu představuje velká výzva pro českou justici - přímá a bezprostřední aplikovatelnost ústavních katalogů základních práv a svobod v běžné činnosti soudů. Tato myšlenka mění dosavadní tradiční nazírání na věc. Podle autora je její aplikace také hlavní příčinou prudké modernizace mnoha evropských právních systémů v poslední době.

Teorie prozařování

Tato "teorie prozařování - prozařování právního řádu ústavními principy" pak podle autora znamená nutnost poměřování každého soudního rozhodnutí, a to včetně rozhodování obecných soudů, právě z pohledu aplikace základních ústavních práv - principů, které jsou buď přímo v samotném textu vlastní ústavy a nebo také v textu mezinárodních smluv, které jsou pokládány za její nedělitelnou součást.

Tento způsob uvažování a argumentace však zejména v praxi obecných soudů teprve hledá zásadní nebo masovou podporu a její každodenní uvědomělé uplatňování je v české justiční realitě zcela jednoznačně nejzásadnější výzvou .

Pavel Hollander se v textu svého díla vypořádává i s "haškovským a kafkovským odkazem", který možná dosud ovlivňuje české právnické myšlení, stejně jako třeba s představou "zkamenění" výkladu právních textů. Což je odborný německý termín pro jistou, již patrně překonanou, strnulou a neživotnou výkladovou metodu právních pravidel, která (doufejme) se již příliš často v české praxi nevyskytuje.

Živé právo

Z celého textu je pak pak možné vyčíst autorův nesouhlas s tvrzením expertů, reprezentovaných předválečným ústavněprávním badatelem F. Weyrem o tom, že text ústavy (a také text katalogů základních práv a svobod) by snad měl představovat jen jakýsi neživotný "zákonodárcův monolog" bez praktického významu.

Jen jako jakousi líbivou fasádu státního zřízení. Nebo dnes bychom asi spíše použili jiný pojem, jako marketingovou pohádku pro dospělé, hlavně neprávníky, která se do veřejného prostoru dostává zejména před volbami.

Válka soudů

Teorii o tom, co je to ona přímá aplikace ústavněprávních principů (ono "prozařování" právním řádem) pak Pavel Hollander ilustruje příkladem, který je patrně pro neprávníky obtížně pochopitelný. Jde o známou "Válku soudů", kdy nejrozhodnější odpor proti autoritě Ústavního soudu přichází z míst, ze kterých ho podle autora samotní soudci ÚS nejméně očekávali, ze strany zbytku soudního odvětví, ze strany obecných soudů. Tento jev však není jen českým specifikem.

(Dodejme, že tento pohled potvrzují i další renomovaní autoři. Například celá monografie Lubomíra Mullera - "Bitvy beze zbraní", která je strhujícím líčením úsilí o prosazení nálezů ÚS a jeho autority do rozhodovací praxe obecných soudů a to včetně Nejvyššího soudu ČR.  Jde o známé příběhy odpíračů vojenské služby, mnohdy se táhnoucí ještě z komunistické éry).

Kdo ohlídá hlídače?

Citujme dále několik ukázek z textu Hollanderova díla:

"... proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaný kontext hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. ... nemůže fungovat mimo minimální hodnotový a institucionální konsenzus ... pramenem práva jsou i základní právní principy a zvyklosti..." - toto platí dle autora také v oblasti psaného (kontinentálního) práva

Hned v další pasáži autor na vrub samotných ústavních soudů pokládá neméně důležitou otázku: "Kdo ohlídá hlídače?" Tedy vlastně také, kdo ohlídá samotný ústavní soud před neústavními rozhodnutími?

Odpověď autor nachází v legitimitě demokratických mocenských institucí, včetně soudů, dále ve vzájemném protikladu a působení tří základních mocí ve státě. Navíc však autor překvapivě argumentuje možností občanské neposlušnosti v extrémních případech nesouladu soudních rozhodnutí ústavních soudů se základními ústavními principy. Výčet je doplněn také o pozitivní působení Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku směrem k vnitrostátním ústavním soudům evropských zemí.

K těmto autorovým postřehům by bylo zajímavé přidat jeho názor na působení Evropského soudního dvora v Lucemburku směrem k českému ÚS a například k lidskoprávní problematice, k teorii prozařování a k dalším tezím.

Také zmíněná otázka "Kdo ohlídá hlídače?", která například v případě Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a jeho "kontrolu" Radou Evropy a jinými mechanizmy, tak mimořádně zajímá třeba členy českého Štrasburského výboru, by jistě také zasloužila důkladnou analýzu.

Nakonec i jiné autorovy texty o vzájemném "souboji" štrasburského a lucemburského soudu z loňského vydání Common Law Review o jejich "vedoucí" postavení v Evropě bezprostředně myšlenkově navazují na poslední uvedenou pasáž knihy.

Kniha Pavla Hollandera je velmi inspirativní a v naší pomyslné hodnotové stupnici nemohla získat jiné, než maximální možné ocenění. Přejme také panu profesorovi hodně zdaru v jeho další práci na Ústavnímu soudu ČR i ostatních oblastech, kterým se věnuje.

Knihu jsme sice nenašli na stránkách vydavatele, nakladatelství Linde www.linde.cz, ovšem můžete si ji objednat na stránkách internetového obchodu www.vltava.cz konkrétní info viz následující odkaz http://www.vltava.cz/Store/GoodsDetail.asp?c=&sCGoodsID=SE00797769