Níže načrtávám několik ústavněprávních problémů, které lze s případem Davida Ratha spojovat. Nevěnuji se samotnému meritu věci, z níž je David Rath obviněn, protože o tom nevím víc než jen to, co zaznívá z chaotického informování našich médií.




1) Zadržení Davida Ratha
Tato otázka je podle mne nesporná. Článek 27 odst. 5 Úst jasně stanoví, že poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Ústava nijak neomezuje zadržení jen na násilné trestné činy. Pokud sám Rathův advokát říká, že měl Rath krabici s penězi v ruce jen malou chvíli, je jasné, že zadržení poslance bylo ústavní.
2) Zahájení trestního stíhání
S ohledem na ne zcela jasnou dikci čl. 27 odst. 4 a 5 Úst tady vznikají problémy. Například podle prof. Pavlíčka nelze poslance stíhat bez souhlasu Sněmovny, odstavec 5 není podle něj v poměru speciality k odstavci 4.
Přikláním se k názoru, že trestní stíhání bylo zahájeno v souladu s ústavou. Trestní stíhání poslance je zásadně přípustné jen po předchozím souhlasu Sněmovny (čl. 27 odst. 4). Ovšem z této zásady platí výjimka, a to právě odstavec 5. Zde lze poslance zadrženého při spáchání trestného činu započít trestně stíhat jen se souhlasem předsedy Sněmovny, vydaného do 24 hodin. Ústava to sice jasně neříká, a hovoří jen o souhlasu předsedy komory s odevzdáním zadrženého soudu, jinak si ale neumím čl. 27 odst. 5 vysvětlit. K čemu by jinak bylo předání zadrženého poslance soudu, pokud by na to nenavazovalo rozhodnutí o vazbě a započetí trestního stíhání? Poslední věta odstavce 5 je pak již jasná: „Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.“ Jinými slovy, rozhodnutí předsedkyně Sněmovny bylo rozhodnutí s předběžnou platností, tedy rozhodnutí provizorní, které podléhá finálnímu souhlasu celé Sněmovny na první následující schůzi.
3) Rozhodnutí Sněmovny o přípustnosti stíhání
V médiích se objevilo mnoho spekulací ohledně možné účasti Davida Ratha na jednání orgánů Sněmovny ve věci souhlasu s jeho trestním stíháním. Věc je podle mne naprosto jasná přinejmenším ve vztahu k mandátovému a imunitnímu výboru. Podle § 45 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Poslanecké sněmovny tento výbor mj. umožní poslanci, aby se osobně zúčastnil jednání a k věci se vyjádřil. Zákon tedy vylučuje i telemost, ledaže bychom jej interpretovali jako „osobní“ účast. Jednání výboru je neveřejné, proto by neměly být ohroženy ani důvody koluzní vazby (nebezpečí ovlivňování svědků). Na druhou stranu není nutné, aby výbor zasedal na půdě Sněmovny.
Naopak zákon ani Ústava výslovně neřeší otázku účasti poslance na jednání celé Sněmovny, která vyslovuje ne/souhlas s trestním stíháním. Do jisté míry je to pochopitelné, protože takovéto právo vyplývá již ze samotného faktu, že poslanec je poslancem (čl. 26 Úst, § 9 jednacího řádu). O právu jeho osobní účasti na jednání mandátového a imunitního výboru zákon hovoří evidentně jen proto, že poslanec nemusí být členem tohoto výboru. Osobně se domnívám, že by účast obviněného poslance na jednání Sněmovny byla vhodná; existují i silné důvody pro to, abychom dovodili jeho právo být jednání Sněmovny účasten, neboť Sněmovna je orgánem, který finálně stíhání schválí (audiatur et altera pars). Bez slyšení argumentů obviněného poslance požadavky férového procesu před komorou nebudou dodrženy. Ostatně takovouto část jednání Sněmovny lze prohlásit i za neveřejnou, bude-li to s ohledem na důvody koluzní vazby vhodné (srov. § 56). Otázka účasti poslance na jednání komory o souhlasu s trestním stíháním není přímo závislá na zodpovězení další otázky, totiž ústavnosti omezení výkonu jeho mandátu v době trvání vazby.
4) Vazba poslance a omezení výkonu poslaneckého mandátu
Ve věci vazby poslance existuje, pokud je mi známo, jediný precedent, a to kauza předsedy SPR-RSČ Miroslava Sládka z roku 1998. Jak známo, Sládkova vazba umožnila v roce 1998 zvolení Václava Havla prezidentem (Havlovi zkomplikoval jeho znovuvolitelnost u řady poslanců ODS tzv. rudolfinský projev, kterým kritizoval premiérskou éru Václava Klause).
Význam série rozhodnutí ÚS (vesměs usnesení) pro nynější věc je však relativní. Není zdaleka tak velký, jak se někdy z médií podává. ÚS tehdy rozhodoval velkou řadu nejrůznějších stížností Sládka, republikánských poslanců a občanů proti prezidentské volbě, všechny je ale odmítl z důvodu nepřípustnosti nebo proto, že stížnost podala zjevně neoprávněná osoba (lze je na NALUSu fulltextově dohledat přes „PhDr. M. S.“). Proto nám tato usnesení neříkají k naší otázce naprosto nic. Ze série usnesení ve věci Miroslava Sládka je tak nejvýznamnější kvazimeritorní usnesení III.ÚS 18/98 ze dne 25. 6. 1998 (předseda Pavel Holländer a soudci Vladimír Jurka a Vlastimil Ševčík, jeho význam je podpořen publikací ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 41 sv. 11 na s. 317). Z usnesení zjistíme také detaily tehdejšího Sládkova případu, v němž jeho vazba vedla ke zvolení Václava Havla o jeden jediný hlas.
Ústavní stížnost směřovala proti usnesením soudů, která rozhodla o Sládkově vazbě. Sládek byl tehdy obžalován pro trestný čin podněcování k národnostní a rasové nenávisti. Trestní stíhání bylo umožněno předchozím souhlasem Poslanecké sněmovny, samozřejmě se vedlo nevazebně. Následně se však Sládek opakovaně vyhýbal doručování soudních zásilek (z rozhodnutí se dozvíme i to, že policisté nebyli vpuštěni do prostor Parlamentu a mohli setrvat pouze na vrátnici). Byl proto nakonec zatčen a dán do vazby. V ústavní stížnosti proti rozhodnutím o vazbě Sládek dovozoval, že mu bylo napadenými rozhodnutími znemožněno vykonávat jeho mandát poslance. ÚS dovodil, že vazební důvody byly dány. Sládkovu stížnost posuzoval jako jakoukoliv jinou stížnost proti nezákonné vazbě. Stranou bychom ale neměli ponechat závěrečnou část usnesení, kde ÚS výslovně uvedl, že vůbec nemohl přezkoumat alternativní petit ústavní stížnosti, kterým se stěžovatel domáhal „zajištění jeho poslaneckého mandátu“. Bylo to tak proto, že Sládek byl již 23. 1. 1998 (tři dny po prezidentské volbě, osm dní po podání ústavní stížnosti) propuštěn z vazby na svobodu: „Navrhovatelem tedy takto požadovaný postup je za daného stavu věci bezpředmětný, protože zajisté ode dne rozhodnutí o jeho propuštění z vazby mohl již poslanecký mandát vykonávat. K datu, kdy Ústavní soud rozhoduje [červen 1998] již tedy neexistuje důvod, který navrhovatele vedl k onomu alternativnímu návrhu.“
Z uvedeného usnesení plynou tyto závěry: 1) vazba poslance není vyloučena, 2) ÚS nemusel přezkoumávat omezení výkonu poslaneckého mandátu vazbou do budoucna, protože Sládkova vazba trvala jen pár dní. ÚS neřekl, že by se snad poslanec nemohl proti omezení výkonu svého mandátu v důsledku vazby bránit! Naopak, zodpovězení této otázky nechal otevřené. Rath se tedy může proti vazbě bránit jako kdokoliv jiný ústavní stížností proti vazebním rozhodnutím. V ústavní stížnosti může mj. argumentovat (údajným) neústavním omezením výkonu svého mandátu. Z dalších souvisejících usnesení pak plyne, že se ÚS nikdy nedostal k věcnému přezkumu prezidentské volby. Sládkova kauza tedy, v rozporu s tím, co občas zaznívá, zodpověděla jen minimum důležitých otázek týkajících se vazby poslance. Současně si však tipuji, že ÚS vazbu poslance posoudí jako legitimní důvod omezení výkonu jeho mandátu.

Léta se nic neděje a najednou v rozmezí několika málo měsíců vychází hned tři publikace věnující se obdobné problematice. Nejdříve autorská skupina okolo Elišky Wagnerové vydává komentář k Listině základních práv a svobod, poté mezinárodně lokalizovaný tým českých autorů přichází s komentářem k Evropské úmluvě, nyní v těsném závěsu následuje kniha Pavla Molka pokrývající právo na spravedlivý proces. Nechtěl bych věru být v roli studenta s omezeným rozpočtem.
V čem se liší Právo na spravedlivý proces od předchozích děl? Pavel si klade nemalé ambice – právě vycházející monografií otevírá cyklus šesti publikací majících pokrýt celou škálu lidských práv. To autorovi umožňuje zaměřit se výhradně na otázku spravedlivého procesu a důkladně ji rozebrat z pohledu Ústavního soudu, Evropského soudu (Evropské komise) pro lidská práva, Soudního dvora EU, Výboru OSN pro lidská práva a dalších více či méně exotických jurisdikcí. Nekomentuje tak jeden dokument, ale čtenáři předkládá ucelený obrázek o společných bodech i odlišnostech různých úprav a progresivnosti či konzervativnosti soudních mechanismů. Blíže jsou představeny klíčové rozsudky včetně popisu skutkových okolností, ze spisových značek nebo jmen účastníků řízení tak vystupují do popředí lidské příběhy. Prostor dostane i pohled doktríny, byť především české. To vše Pavel uvádí odkazy na krásnou literaturu a pojímá jemu příznačnou lehce stravitelnou a vtipnou formou („Jak prorazit dno trestní sazby“, „Přejetá noha v proměnách času“).

Doufám, že autor dostojí svým plánům a dotáhne celý cyklus do konce na podobně vysoké úrovni, na jaké si nyní nastavil laťku. Taktéž doufám, že se jarní žeň publikací věnujících se lidským právům projeví v úrovni jejich ochrany v ČR. Orgánům, jež musí toto právní odvětví brát v potaz, zcela odpadá výmluva na nesnadnou dostupnost komentářové literatury zohledňující česká specifika.

Ľubomír Majerčík

Tématu hodnocení dopadů v legislativním procesu (RIA), o němž jsem psal v nedávném příspěvku, je věnována mezinárodní konference, kterou společně pořádají Úřad vlády, OECD, a Univerzita Karlova. Konference se koná 1.6.2012 v Lichtenštejnském paláci v Praze 1.

Více informací a program jsou zde. Všichni zájemci jsou srdečně zváni.

 

Ministerstvo spravedlnosti hledá zájemce o pozici referentů Kanceláře při implementaci soukromého práva. Tato kancelář byla zřízena v souvislosti s rekodifikací soukromého práva v České republice a měla by právní praxi usnadnit přípravu na tuto změnu právního řádu. Referenti by měli zejména připravovat stanoviska k dotazům orgánů veřejné moci souvisejícím s novým soukromým právem, případně budou vykonávat přípravné práce a vypracovávat podklady pro tato stanoviska. Budou se též podílet na procesu tvorby nových právních předpisů souvisejících s rekodifikací.

Předpokladem pro výkon této funkce je absolvování vysokoškolského magisterského vzdělání ve studijním programu Právo a právní věda s profilací českého práva a zájem o soukromé právo. Vítána je též znalost cizích jazyků, publikační činnost v oblasti soukromého práva nebo studium doktorského studijního programu v oborech občanského či obchodního práva. Pracovní smlouva bude uzavřena na dobu určitou. Předpokládaný nástup – červen 2012. Zájemce prosíme o zaslání životopisu a stručného motivačního dopisu na adresu Ministerstva spravedlnosti ČR – sekce justiční, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, a to nejpozději do 24. 5. 2012. Vybraní zájemci budou dne 25. 5. 2012 kontaktováni a budou pozváni na ústní pohovor, který se bude pravděpodobně konat dne 28. 5. 2012 od 14 hod. v prostorách Ministerstva spravedlnosti ČR.

V těchto dnech probíhá v Severní Karolíně ostře sledovaný soud s bývalým americkým senátorem Johnnym Edwardsem, který byl v roce 2004 kandidátem na vice-prezidenta a později stál proti Baracku Obamovi a Hillary Clinton v demokratických primárkách. Edwards je obviněn ze zločinného spolčení (conspiracy) a zneužití příspěvku na politickou kampaň. Edwards měl údajně používat tyto prostředky k ukrývání své těhotné milenky, aby se vyhnul poškození své pověsti, čímž měl porušit zákon o politické kampani (Federal Election Campaign Act), který zakazuje použití finančního daru jakýmkoli jiným způsobem, než na kampaň. 
Ze společenského pohledu dodává celé aféře na závažnosti fakt, že Edwardsova manželka měla v té době rakovinu a byla v terminálním stádiu života. Je velice zajímavé, jaký tento proces vyvolává zájem u široké veřejnosti. Nejen že se o něm hodně mluví, a každý o něm mluví, ale mnoho lidí každý den stojí hodiny a hodiny před budovou federálního soudu v Greensboro, aby se dostali do jednací síně. Minulý pátek se i mě podařilo dostat přímo na jednání, které bylo skutečně velice zajímavé, přestože velice technické a procedurálně náročné. Jednání se konalo výjimečně bez přítomnosti poroty, neboť soud rozhodoval o Edwardsově návrhu na zproštění obžaloby rozhodnutím soudu, nikoli verdiktem poroty (pravidlo 29 federálního zákona o trestním řízení). Toto rozhodnutí je naprosto výjimečné, neboť jím soud vylučuje porotu z řízení, což je považováno za závažný zásah do standardního řízení a je tak vždy podrobeno detailnímu přezkumu odvolacího soudu.
Johnny Edwards otevřeně přiznal, že ukrýval svou těhotnou milenku, které platil nejen za mlčení, ale též jí stěhoval po celých Spojených státech, aby se informace o jejich milostném poměru nedostala na veřejnost. Popírá však, že by na její ukrývání používal peníze, které dostal od svých sponzorů na politickou kampaň. Edwards tvrdí, že zmíněné finance dostal darem od paní Mellon (101 let) pouze k soukromým účelům a fakt, že je dostal právě v době demokratických primárek je pouhou náhodou. Jádro sporu tedy spočívá v přesné definici právní příspěvku na politickou kampaň a právní povahou jiného soukromého daru, který kandidát obdrží během své politické kampaně. Podobných sporů v historii USA mnoho nebylo, čehož využívají Edwardsovi advokáti, kteří postavili obhajobu na tom, že soud nemůže posoudit právní povahu soukromého daru poskytnutého v době politické kampaně, neboť by tím nahrazoval zákonodárce. S ohledem na nejasnost zákona, absenci precedentů a zejména sledovanost tohoto prominentního případu není překvapením, že soudkyně po týdenním jednání zamítla Edwardsův návrh na zproštění obžaloby a rozhodla, že případ bude posuzovat porota. Jejím úkolem tak bude posoudit, nakolik je pravděpodobné (beyond reasonable doubts), že obžalovaný zneužil peníze určené na jeho prezidentskou kampaň. Myslím že v souvislosti s přímou volbou prezidenta v ČR bychom měli tomuto řízení věnovat pozornost, neboť jeho výsledek může být zajímavý a zejména poučný též pro nás.

Na vědomost se dává, že co nevidět konečně spatří světlo světa vůbec první kompletní česky psaný průvodce po Štrasburku, spáchaný čtyřmi zdejšími stálými i občasnými bloggery. Nenajdete v něm sice žádné mapky ani fotografie perly Alsaska (i když zase tolik nechybělo), přesto se díky němu – snad – neztratíte.
Těšit se můžete mimo jiné na:
- 36 kapitol o nejrůznějších zákoutích Evropské úmluvy o lidských právech,- detailnější či letmější zmínky o 3 986 rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva a bývalé Evropské komise pro lidská práva,- a mnoho dalšího na celkem 1 687 stranách.

Detailní obsah je ke stažení zde.

Křest proběhne na konferenci k 20. výročí ratifikace Evropské úmluvy o lidských právech. Knihu možno budoucně poptávati u všech dobrých knihkupců či již dnes na e-shopu (tam dokonce do konce května s 20 % slevou).

Velice děkuji za milé přivítání na Jiném právu. Je mi ctí, že jsem byla pozvána jako host na blogu, který je téměř modlou pro mou generaci právníků. Omlouvám se za zpoždění způsobené studiem na poslední zkoušku a neskutečným kolotočem kolem konce semestru. Budu se však snažit dohnat, co jsem zameškala. Jak již naznačil Honza Komárek, v letošním akademickém roce studuji v rámci program LL.M. na Harvard Law School a ráda se s Vámi podělím o své postřehy a zážitky.
Můj příběh začíná ve večerních hodinách v pátek na konci dubna 2011, někdy jsem obdržela expresní zásilku - velké desky crimson barvy (oficiální barva Harvard Law School), ve kterých byl, mimo jiné, dopis od proděkana s nabídkou místa v LL.M. třídě. Trvalo mi několik dní, než mě opustila myšlenka, že si spletli adresáta. (Mimochodem, Harvard je známý též pro velice rozšířený tzv. “imposter syndrom”, čili představu, že jsem zde omylem všichni ostatní jsou mnohem chytřejší, atp.) V polovině srpna jsem si tedy sbalila kufr a s knihou od M. Twaina Jak zahnat splín jsem se vypravila do nové Cambridge. Před začátkem akademického roku pro nás fakulta zorganizovala tři orientační týdny, během kterých jsme měli dostatek času, abychom se seznámili nejen s chodem školy, ale zejména navázali přátelské vztahy se 186 spolužáky z více než 60 zemí světa. Zdá se to být téměř neuvěřitelné, ale mám pocit, že každý LL.M. student je něčím nesmírně zajímavý a velice chytrý. Za celou dobu se mi nestalo, že bych se s někým nudila nebo si neměla co říct. Orientační týdny byly zakončeny promítáním obligátního filmu Legally Blond a mohlo se začít.
Akademický rok, který zahájila děkanka M. Minow slovy „work hard, play hard“, je rozdělen na trimestry, přičemž zimní „trimestr“ je pouze v lednu, kdy se studuje jen jeden předmět, který je vyučován každý den. Studenti mají také možnost místo semináře pracovat na nezávislém projektu, který jim, v případě schválení, financuje fakulta. Dva moji kamarádi tak například strávili 4 týdny v Brazílii, kde pracovali na srovnání regulace výkonu právnické profese v USA a Brazílii. LL.M program je všeobecný, čili studenti si mohou zapsat jakékoli předměty. Jedinou povinností je splnit potřebný počet kreditů a absolvovat alespoň jeden „core course“ amerického práva, kterým je například ústavní, rodinné, smluvní či insolvenční právo. Všechny semináře probíhají společně se studenty regulérního tříletého J.D. programu, což je často velká nevýhoda pro zahraniční studenty. Hodnocení zkoušek totiž probíhá anonymně a pouze určitý počet studentů ve třídě může dostat tu nejlepší známku. Obecně tedy platí, že pro LL.M. studenty je obtížnější obstát v konkurenci s J.D. studenty a mít vynikající prospěch.
Na Harvard Law School působí nepřeberné množství studentských spolků - od Harvard Federalists Society až po In Vino Veritas. Zdá se být až neuvěřitelné, jak velkou, podporu veškeré studentské iniciativy od školy dostávají, a to nejen finanční. Na fakultě se nikdy nevyučuje od 12 do 13 hod., kdy každý den probíhají přibližně čtyři „lunch talks“, organizované nejen studentskými spolky, ale též fakultou samotnou (nejčastěji Career Office). Během těchto krátkých poledních setkání mohou studenti neformálně diskutovat a (zdarma) poobědvat s pozvanými hosty, kterými jsou většinou absolventi Harvardu. Hosty byli například vyšetřovatel FBI a specialista na vyjednávání s teroristy, obhájci vězňů z Guantanama, soudci, advokáti nejrůznějších advokátních kanceláří atd. Studentským iniciativám se tedy meze absolutně nekladou, spíše naopak. Otevřenost a podpora ze strany fakulty však někdy vyvolává otázky, zda by přece jen neměla více určovat hranice toho, co se na její půdě děje. Tak tomu bylo například před pár týdny, kdy několik studentských spolků zorganizovalo „Sex Week“, během kterého probíhalo mnoho přednášek a diskuzních seminářů na nejrůznější témata, jako je domácí násilí, práva žen, sex positivism a došlo i na praktické semináře... Na Harvardu se jen vášnivě debatovalo o tom, zda je tato akce důstojná, ale např. na Yale Law School organizovali konzervativní studenti dokonce veřejné protesty.
Campus Harvard Law se nachází v těsném sousedství tradičního campusu Harvard University, který je v podstatě od rána do večera plný turistů - pokud tedy není zrovna uzamčen jako v době „Occupy Harvard“. Na první pohled je zde vidět, že se nejedná o chudou fakultu. Campus je, kromě studentů, plný údržbářů, zahradníků a jiného technického personálu, který se stará nejen o hladký chod školy, ale také krásu květin a celého campusu vůbec. Studenti se kromě učeben setkávají ve dvou kavárnách-jídelnách, ve speciálních „study group“ místnostech či u krbu v rozlehlé hale hlavní budovy, kde diskutují v pohodlných hlubokých křeslech. Je skutečně úžasné být součástí tak živého campusu, kde člověk potkává studenty, kteří tvoří zajímavé projekty a jsou hrdí na to, že jsou součástí této školy. Zejména pro absolventa PF UK je tento pocit sounáležitosti s akademickou půdou tak trochu změna.
Součástí campusu je samozřejmě též tělocvična a zejména obrovská knihovna otevřená 24 hodin denně (služby zaměstnanců jsou jen do půlnoci), kde najdete snad úplně všechno. Při úvodní prohlídce nám knihovníci řekli, že zjistíme-li, že v knihovně chybí nějaká kniha v našem jazyce týkající se práva naší země, kterou by měli mít, tak je máme informovat, aby ji mohli zakoupit. Pro zábavu jsem tedy zabrousila do české sekce a našla jsem snad všechny právnické knihy, které, z těch které znám, považuji za významné. Množství  zdrojů, ochota pracovníků a organizace knihovny vůbec skutečně bere dech.

V následujících postech se zaměřím jen na dílčí témata. Doufám však, že se mi na úvod podařilo alespoň trochu vystihnout, jak jedinečné, pulzující a plné výzev je prostředí Harvard Law School, přestože soutěživost a dravost studentů je na každém kroku.

Justiční akademie ve spolupráci s Centrem právní komparatistiky PF UK, s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze, Německou společností pro srovnávací právo a Českou advokátní komorou si Vás dovoluje pozvat na mezinárodní konferenci na téma:
PERSPEKTIVY SPOTŘEBITELSKÉ KUPNÍ SMLOUVY
v NOZ, v nové směrnici o právech spotřebitelů a v návrhu nařízení o společném evropském právu koupě.
tento pátek 11. května 2012 od 8:30 v místnosti č. 220, 2. patro budovy PF UK v Praze
Mezi přednášejícími se představí odborníci z České republiky a zahraničí. Prof. Axel Flessner (Berlín), prof. L. Tichý (Praha), prof. Ch. Thole (Tübingen), dr. M. Selucká (Brno), dr. V. Wiese (Hamburg), dr. M. Hulmák (Olomouc), prof. M. Lehmann (Halle), prof. J. Bejček (Brno), prof. O. Remien (Würzburg).

Simultánní tlumočení do českého jazyka zajištěno. Přihlašujte se prosím prostřednictvím systému ASJA (justice), ČAK (advokáti/koncipienti) nebo e-mailu lpopovicova@jacz.cz.

PROGRAM (viz níže) 8:30 Zahájení

I. Struktura spotřebitelské kupní smlouvy

8:45 Platné unijní právo a jeho vývoj (směrnice 2011/83 a CESL) z pohledu českého
právního řádu (prof. Luboš Tichý, CPK, PF UK Praha)
9:15 Německá perspektiva (prof. Christoph Thole, Tübingen)
9:45 Status společného evropského práva kupní smlouvy (CESL) (prof. Axel Flessner, Berlín)

10:15 Přestávka

10:45 Diskuse

II. Informační povinnosti, popis plnění, kvalita zboží

11:15 Český pohled (dr. Markéta Selucká, PF MU Brno)
11:45 Německá perspektiva (dr. Volker Wiese, Hamburg)
12:15 Diskuse

12:45 Polední přestávka

III. Prostředky právní ochrany kupujícího

14:00 Pohled českého občanského práva (dr. Milan Hulmák, PF UP Olomouc)
14:30 Německá perspektiva (prof. Matthias Lehmann, Halle)
15:00 Diskuse

15:30 Přestávka

IV. Náhrada škody a její omezení

16:00 Český pohled (prof. Josef Bejček, PF MU Brno)
16:30 Německá perspektiva (prof. Oliver Remien, Würzburg)
17:00 Diskuse

17:30 Závěr konference

Nejvyšší soud vypisuje výběrové řízení na pozici poradce pro evropské právo.
Pro bližší informace klikněte dále...

Poradce bude vykonávat zejména níže uvedené pracovní činnosti:
1) expertní konzultační činnost v otázkách evropského práva,
2) zpracování odborných analýz v otázkách evropského práva, asistenci soudcům při realizaci procesní spolupráce se Soudním dvorem EU a Evropským soudem pro lidská práva,
3) zajišťování informovanosti o zdrojích informací o evropském právu pro soudce NS,
4) spolupráce s vnitrostátními i zahraničními partnery v otázkách souvisejících s interpretací a aplikací evropského práva,
5) překlady odborných právních textů z/do francouzského jazyka (a případně dalšího cizího jazyka – anglického, německého, apod.),
6) další práce podle pokynů nadřízeného.

U uchazečů předpokládáme splnění těchto minimálních požadavků:
1) ukončené vysokoškolské vzdělání v oboru právo,
2) aktivní zájem o problematiku práva EU a judikaturu evropských soudů,
3) aktivní znalost francouzského jazyka v právní oblasti slovem i písmem,
4) aktivní znalost dalšího jazyka výhodou.

Pozice je zařazena do 13. platové třídy a je vhodná i pro čerstvé absolventy. Pracovní smlouva bude uzavřena na dobu určitou – 1 rok s možností případného prodloužení na další dva roky (zástup za mateřskou dovolenou). Předpokládaný nástup - červen 2012.

Zájemce prosíme o zaslání motivačního dopisu spolu s životopisem elektronicky na adresu ales.pavel@nsoud.cz, a to nejpozději do 15. května 2012.

Ministr financí při sněmovních interpelacích dne 3.5. uvedl: "Uvědomuji si tíživou situaci [Vězeňské služby] z hlediska počtu zalígrovaných. Nejsem si jenom jist, a je to také jedna z mých otázek, zda je úplně běžné, že je 2,3 zaměstnance na jednoho vězně." (Zvýrazněno dodatečně.) Tento počet byl medializován mj. prostřednictvím článku Kalousek váhá s penězi pro věznice, nelíbí se mu, že mají hodně zaměstnanců (HN).

Uvedené tvrzení o počtu zaměstnanců Vězeňské služby na jednoho vězně je nepravda. Dle Statistické ročenky Vězeňské služby za rok 2011 Vězeňská služba v roce 2011 měla 11.361 tabulkových míst (str. 21 ročenky), ke konci roku 2011 měla 10.573 skutečných zaměstnanců (str. 13 ročenky) a ke konci roku 2011 věznila 23.154 osob (str. 104 ročenky). To znamená, že na 1 vězně připadalo 0,46 zaměstnance Vězeňské služby (resp. 0,49 tabulkového místa). Ministr Kalousek tak poměr v podstatě obrátil: Zatímco uvedl, že na 1 vězně připadá 2,3 zaměstnanců, ve skutečnosti připadá 2,19 vězně (resp. 2,04 tabulkového místa) na 1 zaměstnance.

V této souvislosti bych Vás rád upozornil na webové stránky www.demagog.cz a www.demagog.sk, které kultivují věřejnou diskuzi tím, že ověřují, nakolik jsou faktická tvrzení našich politiků pravdivá, zavádějící, anebo nepravdivá.

Pozn.: V Rakousku v roce 2007 připadalo na 1 zaměstnance 2,06 vězně (zdroj: Wikipedia, část Personal und Budget). Ve federálních věznicích U.S.A. (spadajících pod Federal Bureau of Prisons -- BoP) připadalo v r. 1997 na 1 zaměstnance 3,7 vězňů a v r. 2009 již 4,9 vězňů. Přitom BoP ohledně počtu k r. 2009 tvrdí, že způsobuje závažné problémy. (Zdroj zde.)

1. květen byl jako tradičně příležitostí pro setkání rozličných ideových skupin, přičemž v Praze se letos sešli příznivci krajní levice i krajní pravice. Při přímém pozorování obou těchto shromáždění mi na mysl přicházely různé diskutabilní otázky spjaté se shromažďovacím právem, v tomto roce obzvláště vztah mezi zajištěním bezpečnosti a právem pokojně šířit názory skrze uskutečněné shromáždění.

Příběh první: Krátce před polednem se vydává ze Střeleckého ostrova sto až dvě stě anarchistů na pochod Prahou. Na začátku průvodu jsou účastníci s vlajkami vyzváni k tomu, aby některé zástavy z tyčí sundali, protože jinak by policie pokládala takovéto vlajky za zbraň dle shromažďovacího zákona. Účastníci shromáždění po splnění této podmínky vyrážejí na pochod Prahou, při němž jsou obklopeni kordóny speciálních pořádkových jednotek. Důvod tkví nejenom v zajištění veřejného pořádku, ale také v zajištění bezpečnosti účastníků shromáždění (obava z možného střetu se sympatizanty z opačného politického spektra).
Příběh druhý: Před druhou hodinou se na Můstku scházejí příznivci krajní pravice (tedy pokud opomineme možná i početnější shromáždění novinářů a policistů na stejném místě). Celý prostor je hermeticky uzavřen policií, hlavní přístupovou cestu přehrazují dvě policejní dodávky a zbylé úzké průchody obklopují členové speciálních pořádkových jednotek a antikonfliktního týmu. Možnost zúčastnit se shromáždění je tak značně ztížena. Důvod je stejný jako v prvém případě: zajištění bezpečnosti účastníků shromáždění před útoky jejich odpůrců.
Oba tyto příběhy spojuje jeden společný aspekt: v zájmu bezpečnosti shromážděných je omezováno jejich shromažďovací právo a snad ještě více tomuto právu nadřazená svoboda projevu. V souvislosti s těmito opatřeními jsem uvažoval, jaké možnosti de facto tyto skupiny mají k projevení svých postojů skrze shromažďovací právo, které k tomuto účelu ze zásady slouží. V prvém případě totiž kordón policistů de facto znemožnil seznámit se s nesenými transparenty, protože ty byly zakryty těly těžkooděnců (možnost nést některé proklamace či vlajky nad hlavami účastníků protestu byla do určité míry znemožněna již uvedeným opatřením z důvodu považování držáku vlajky za zbraň). Opustit průvod mimo útvar speciálních pořádkových jednotek pak bylo obtížné pro osoby „nezapadající“ mezi přívržence anarchistického myšlení, pro anarchisty samotné fakticky nemožné. Varianta oslovit okolojdoucí občany rozdáváním propagačních letáků či tiskovin tedy rovněž nepřicházela v úvahu. Jediný možný způsob projevení svého názoru tak de facto spočíval v provolávání hesel, z nichž by bylo možno dovodit základní ideové pilíře shromážděné skupiny. Otázkou však zůstává, zda je tento způsob reprodukce názoru shromážděných dostatečný. Navíc, pokud by se demonstranti hypoteticky rozhodli pro formu tichého protestu s tím, že své názory vyjádří pouze nesenými transparenty (v některých případech i naprosto legitimně a odůvodněně – například z důvodu piety), tak by policejní opatření naprosto degradovala možnost vyjádřit prostřednictvím shromáždění svůj názor. Z hlediska zde uvedených bezpečnostních opatření tak mohli být s projevovanými názory seznámeni pouze účastníci shromáždění, u kterých však lze očekávat, že se s projevovanými postoji již ztotožnili a je znají, protože v opačném případě by se  shromáždění aktivně neúčastnili.
Takto by bylo možno negativně nahlížet na restrikce z pohledu shromáždění, důležité je ale zhodnotit i důvody, které vedly bezpečnostní složky k jejich přijetí. Úkolem policie je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek (srov. § 2 zákona o Policii ČR). A bezpečnostní složky mohly očekávat ohrožení všech těchto tří chráněných hodnot. 1. máj je již tradičně příležitostí pro setkání různých politických skupin, těch krajních nevyjímaje. A mnohá z těchto shromáždění v minulosti neprobíhala pokojně, nýbrž docházelo ke střetům s pořádkovými jednotkami (např. v Brně v roce 2007) či ke střetům přívrženců krajní pravice a krajní levice mezi s sebou (mj. v tomto roce tomu bylo dvacet let od vůbec nejtvrdších střetů na Letenské pláni, které jsou do dneška především pro levicové radikály mementem násilného zabránění aktivit pravicových radikálů, včetně jejich zastrašení do budoucna). Navíc nepokojná podoba shromáždění radikálů je na 1. máje přítomna i v jiných evropských státech (v Berlíně bylo tento rok například k zajištění bezpečnosti nasazeno k 7 000 policistů).
Nutnost zajištění bezpečnosti by tedy mohlo být akceptovatelným důvodem pro nepříznivé zasažení do shromažďovacího práva. Stěžejní otázkou ale zůstává, v jaké intenzitě a jakými všemi prostředky je možno do shromažďovacího práva za tímto účelem zasáhnout. Tím se mimo jiné dostáváme k obtížnosti vymezení pojmu přiměřenost, který dle mého názoru náleží mezi jeden z nejvíce subjektivně ovlivněných právnických pojmů, ale který plní při omezování základních práv a svobod zásadní úlohu. Ve zmíněných případech vyvstávají především otázky, zda bylo nezbytné, aby speciální policejní jednotky držely v pevném útvaru pochod anarchistů (a tím zakrývaly nesené transparenty), aby neumožňovaly radikálům či jiným osobám bezproblémový přístup na shromáždění, aby zakázaly použití masivnějších držáku zástav apod., to vše v zájmu zajištění bezpečnosti.
Řešení těchto otázek je značně obtížné a objektivně snad i těžko nalezitelné. Ani jednu kategorii totiž nelze absolutně odmítnout a striktně lpět pouze na té druhé. Představa, že by bezpečnostní složky v případě shromáždění radikálů naprosto rezignovaly na zajišťování bezpečnosti a ponechaly shromážděné „vlastnímu osudu“, je stejně těžko přijatelná jako pozice upřednostňující striktní zajištění veřejné bezpečnosti tím, že by riziková shromáždění byla preventivně zakazována či následně bez relevantních důvodů rozpouštěna (ostatně v této souvislosti očekávám především mezi bezpečnostními složkami debatu nad správností letošních postupů, kdy byl umožněn velmi blízký kontakt pravicových a levicových radikálů, který přinesl vypjaté situace, včetně útoků na ideové odpůrce). Řešení z absurdního světa - například takové, že z důvodu bránění v přečtení nesených transparentů by tyto nesli samotní policisté jdoucí na čele průvodu - pak spíše vyvozují úsměv na tváři než by přinášela praktická řešení.

Při hledání rovnováhy mezi shromažďovacím právem (respektive svobodou projevu) a zajištěním veřejné bezpečnosti pak může vyvstat i další aspekt, a to zohledňování hlásaných idejí. Přijímaná opatření vedoucí k zajištění bezpečnosti totiž mohou sice bránit šíření myšlenek a postojů, ve zde ilustrovaných případech ale pouze takových, které mohou být neslučitelné s demokratickým právním státem. Tím se dostáváme k otázce, zda by stát při zasahování do shromažďovacího práva (či základních práv obecně) měl zůstat ideově neutrální, či by měl při restrikcích zohledňovat hlásané názory, a to nikoli pouze při rozpouštění či zákazu shromáždění. Někteří by mohli argumentovat, že omezující bezpečnostní opatření jsou správná i proto, že „zabíjejí dvě mouchy jednou ranou“: je zajištěna bezpečnost a zároveň demokracie sama sebe brání před šířením antidemokratických či nenávistných postojů (navíc skrytě, takže ani nemůže být kritizována za pošlapávání lidských práv). S tímto postojem však nemohu souhlasit, protože dle mého názoru by stát do pozice hodnotitele projevovaných názorů měl vstupovat velmi obezřetně a pouze za situace, kdy dochází k bezprecedentním útokům na demokracii a její základní principy. Proto soudím, že důvodem masivního nasazení speciálních pořádkových jednotek či dalších policejních útvarů by neměla být snaha o zamezení hlásání projevovaných myšlenek, ale skutečně pouze lpění na zajištění bezpečnosti a pořádku a v zájmu této chráněné hodnoty by neměla přespříliš omezovat práva těch, které de facto chrání. V opačném případě by totiž ochrana přestávala plnit svůj účel, ale v čím dál větší míře by se stávala restriktivním opatřením. Ostatně i v historii nedemokratických režimů nalezneme příklady omezení základních lidských práv a svobod pod rouškou ochrany omezované osoby. Proto by mělo být vždy obezřetně zohledňováno, zda legitimní ochrana určitých hodnot (například oné veřejné bezpečnosti) nevede k destrukci jiných, především těch, na nichž demokratický právní stát v základu stojí.
Obecně lze uzavřít, že shromažďovací právo je natolik úzce spjato se svobodou projevu, která je pro demokratický právní stát klíčová, že by mělo být velmi citlivě přistupováno k jejím omezením. Jakákoli opatření (včetně těch, které zabezpečují základní povinnosti státu jako je zajištění bezpečnosti) by tedy neměla překročit hranici, při které již nejenom chrání majetek a zdraví osob, ale zároveň znemožňují šíření hlásaných idejí. Uznávám však, že v praxi je nalezení této správné hranice nelehkým úkolem. Přesto ale považuji za důležité zamýšlet nad přímými i nepřímými (byť zčásti odůvodněnými) zásahy do základních práv a svobod tak, jak jsem se snažil ukázat v tomto textu.

S přelomem měsíců se vždy loučíme s našimi hosty; v květnu tomu ale bude poněkud jinak, jelikož Libor Dušek přijal naše pozvání mezi stálé přispěvatele Jiného práva. Můžeme se tak těšit na další příspěvky z oblasti ekonomické analýzy práva.

Naším květnovým hostem je Daniela Ratajová, v současné době studentka na Harvard Law School, jinak také absolventka Právnické fakulty v Praze se zkušenostmi z Ministerstva zahraničí, kde pracovala v době českého předsednictví v Radě, a z Městského soudu v Praze. Tam působila jako asistentka soudce, a jak jsem vyčetl z její zajímavé eseje pro Nadaci Zdeňka Bakaly, od které získala stipendium, ráda by se soudkyní jednou stala. Moc se těším na její zprávy z "té druhé Cambridge".

Tímto příspěvkem chci navázat na svůj počin starý přibližně čtrnáct dní, který byl publikován rovněž na Jiném právu. Tentokráte bych se rád zaměřil na některé významnější detaily, na něž minule nezbyl prostor. Dokončím tak své úvahy ohledně zpřístupňování judikatury způsobem, který nevyžaduje nadstandardní manuální zpracování dokumentů. V předchozím příspěvku jsem obhajoval postoj, že zveřejňování všech soudních rozhodnutí by nemuselo nutně vést k neúměrnému zatížení databáze těchto rozhodnutí. Zpřístupnění veškeré judikatury totiž umožní zavést nové funkce, které uživateli zásadním způsobem usnadní orientaci v nepřeberném množství dokumentů. Konkrétně byly popsány funkce často citovány společně, podobná rozhodnutí, citováno v rozhodnutích a řazení/zvýrazňování rozhodnutí dle relevance. Záměrně zamlčen však zůstal jev, s nímž se dosud bylo možno v praxi setkat jen sporadicky. Otázka totiž zní: Říkám-li všechna rozhodnutí, mám na mysli opravdu všechna, anebo jen ta, jež nabyla právní moci?
Pokud hovořím pouze o rozhodnutích, která nabyla právní moci, pak se vlastně nejedná o všechna rozhodnutí, a zároveň připouštím, že nezanedbatelná část výsledků rozhodovací činnosti soudů by měla zůstat očím veřejnosti skryta. Na jednu stranu by možná bylo dobře, kdyby databáze nebyla zbytečně zatěžována evidentními "přešlapy" a rozhodnutími, jež stejně v praxi neměla žádný význam. Na druhou stranu funkce jako citována společně a řazení/zvýrazňování rozhodnutí dle relevance pracují tím spolehlivěji, čím je databáze rozhodnutí kompletnější.
Budu-li zastávat názor, že by měla být publikována skutečně všechna rozhodnutí, narazím na vážný problém. Ten spočívá v tom, že v databázi budou uživateli běžně k dispozici rozhodnutí, jejichž povaha se podstatně liší od povahy rozhodnutí, s nimiž byl zvyklý pracovat. Dosud se uživatel víceméně mohl spoléhat na to, že rozhodnutí, které nalezl a zmínil ve svém podání, se vůči němu nemohlo obrátit tím, že by protistrana poukázala na fakt, že se jedná o rozhodnutí, které bylo v rámci dovolacího řízení kritizováno Nejvyšším soudem, jenž nakonec vyslovil zcela opačný závěr. Najednou by se však ocitl v situaci, kdy by se takového nebezpečí musel neustále obávat. Podobný případ přitom představuje také práce s rozhodnutím, u něhož stále probíhá opravné řízení. Uživateli by tak nezbylo, než každé rozhodnutí pečlivě prozkoumat, zda se nejedná o některý z výše zmíněných případů. V takové situaci by se práce s judikaturou zásadním způsobem zkomplikovala.
V tomto okamžiku si dovolím vyslovit (stejně jako v předchozím příspěvku) názor, že větší množství dokumentů nemusí nezbytně znamenat snížení přehlednosti databáze. Budu tedy obhajovat postoj, že tou správnou cestou je zpřístupňování opravdu všech rozhodnutí. Prvním krokem obhajoby nezbytně musí být vyřešení výše uvedených problemů. Je tak třeba vymyslet způsob, jak uživatele informovat o tom, že rozhodnutí, se kterým pracuje, bylo napadeno opravným prostředkem, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Dále by měl být uživatel náležitě varován, pokud bude pracovat s rozhodnutím, které bylo přímo kritizováno soudem vyšší instance.
První z nastíněných problemů by bylo možné řešit napojením popisovaného systému na službu infoSoud (nebo její obdobu). U této služby se totiž zaznamenává, zda rozhodnutí bylo napadeno opravným prostředkem. Jejím prostřednictvím by tak systém mohl jednoduše odhalit, která rozhodnutí byla napadena. Mohl by je tak označit příznakem, který by na tuto skutečnost uživatele upozorňoval (například vykřičník). Systém by takto však mohl nanejvýše rozlišovat mezi rozhodnutími, které patří ke kauzám skončeným v jediném stupni, a těmi ostatními.
Abychom se pohnuli dále, je ke dvěma sine qua non podmínkám, které se týkají citace právních předpisů a soudních rozhodnutí (viz předchozí příspěvek), nutné přidat další dvě. První souvisí s požadavkem na uvádění skutečnosti, že příslušné rozhodnutí se vydává v opravném řízení (včetně typu tohoto řízení), které se vztahuje k předchozímu rozhodnutí (identifikovanému prostřednictvím URI). Tato skutečnost musí být vyjádřena jednotným (opět dohodnutým nebo předepsaným) a zároveň exkluzivním způsobem (tzn. v textu rozhodnutí se na jiném místě totožná formulace nebo výraz nevyskytne). V celkovém pořadí již čtvrtá conditio sine qua non se týká způsobu, jímž bude v opravném rozhodnutí uveden "procesní výsledek“ příslušného řízení. Ten musí rovněž vyhovět požadavkům uniformity a exkluzivity.
Za předpokladu dodržení výše uvedených podmínek pak bude systém schopen ve vhodném okamžiku odebrat příznak o probíhajícím opravném řízení. Přesto, že by si tento bod zasluhoval o něco více pozornosti, dovolím si v tomto okamžiku označit první z naznačených problémů za vyřešený. Popisovaný systém je tak schopen odlišovat rozhodnutí, která jsou součástí již skončených kauz, od těch ostatních. V civilním řízení by měly být takto zaznamenávány informace o odvolacím řízení, řízení o žalobě na obnovu řízení, řízení o žalobě pro zmatečnost, dovolacím řízení a řízení o ústavní stížnosti. V trestním řízení by pak byly obdobně uchovávány informace o odvolacím řízení, dovolacím řízení, řízení o stížnosti pro porušení zákona, řízení o návrhu na obnovu řízení a řízení o ústavní stížnosti. A nakonec ve správním řízení by byly ukládány informace o řízení o kasační stížnosti, řízení o návrhu na obnovu řízení a řízení o ústavní stížnosti.
Problém, který se týká uživatelovy neuvědomělé práce s rozhodnutím, jehož závěr byl následně zpochybněn soudem vyšší instance, by rovněž bylo možno řešit. Například tak, že v situaci, kdy soud v libovolném typu opravného řízení vyjádří vůči předchozímu rozhodnutí "procesně negativní" názor, budou veškerá předchozí rozhodnutí v dané kauze (natrvalo) označena varujícím příznakem. V seznamu výsledků by tato rozhodnutí mohla být zobrazena světlejší barvou (například šedě oproti černé barvě použité pro ostatní rozhodnutí). Takový postup se samozřejmě může jevit jako nepřiměřeně hrubý. Poměrně snadno si totiž lze představit situaci, kdy v dovolacím řízení Nejvyšší soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu, který změnil rozhodnutí soudu první instance, a ztotožní se s původním prvostupňovým verdiktem. V takovém případě by rozhodnutí soudu prvního stupně varující příznak získalo "nespravedlivě" a zbytečně. Přestože by si tato problematika rovněž zasloužila podrobnější diskusi, na tomto místě pouze uvedu, že situace si jednoznačně žádá, aby případná chyba měla povahu tzv. "false positive" (nesprávné označení rozhodnutí varujícím příznakem), a chyba typu "false negative" (neoznačení rozhodnutí, které mělo být varujícím příznakem opatřeno) se vůbec nevyskytovala. Naznačený přístup takový výsledek zaručuje. Uživatel tak bude vždy varován, že rozhodnutí, se kterým pracuje, patrně bylo kritizováno soudem vyšší instance.
Díky výše uvedenému postupu by se sice podařilo vyřešit problémy "neskončeného řízení" a "zrádného rozhodnutí", avšak to samo o sobě nemůže být považováno za zásadní argument ve prospěch postoje, že by měla být zpřístupňována opravdu všechna rozhodnutí. Takovým argumentem totiž může být jedině paleta nových užitečných funkcí, které vyváží obtíže způsobené nezanedbatelným nárůstem databáze a nutností komunikovat s dalším systémem a dodržovat další dvě formální podmínky. Tyto funkce musí být natolik zajímavé, že jednoznačně převáží nevýhody spojené se zpřístupňováním rozhodnutí, jež nenabyla právní moci. Některé takové funkce si přitom lze představit poměrně snadno.
Zásadní přínos by jednoznačně představovala funkce totožná kauza, která by uživateli zprostředkovala pohodlný přístup k ostatním rozhodnutím, která byla vydána v příslušné kauze. Zřejmě netřeba nikoho přesvědčovat o tom, že objevím-li rozhodnutí odvolacího soudu, nebude na škodu, budu-li mít k dispozici též rozhodnutí soudu prvního stupně. Užitečnost této funkce je zajisté možno zpochybnit poukazem na skutečnost, že soudy mají obvykle ve zvyku ve svých rozhodnutích průběh předchozího řízení podrobně mapovat. K důkladnému seznámení s kauzou postačuje toliko finální rozhodnutí. Na druhou stranu ale předcházející rozhodnutí zpravidla obsahují podrobnější popis faktického stavu a často v nich lze nalézt též detailněji rozvedenou argumentaci některých právních aspektů případu. Navíc si dovolím tvrdit, že pečlivé popsání dosavadního řízení s připojením pouze jediného odstavce, který obsahuje originální názor právě rozhodujícího soudu, je třeba považovat za jev nežádoucí. Zpřístupnění všech rozhodnutí umožní odlehčit "rekapitulační část" odkazy. Soudce pak bude moci daleko více pozornosti věnovat vlastní argumentaci a nebude se muset obávat, že uživateli nebude odkazované rozhodnutí ihned k dispozici.
Zajímavá by mohla být též funkce potenciálně nebezpečná rozhodnutí, která by byla implementovatelná jako nadstavba funkce podobná rozhodnutí. Výše byl představen problém "zrádného rozhodnutí", který však může mít též skrytou podobu. Představme si situaci, kdy se soudy k určité problematice staví konstantním způsobem, a to až do chvíle, než jeden z případů v rámci dovolacího řízení dorazí před Nejvyšší soud, který rozhodne v rozporu s dosavadní praxí. V takové situaci bude mít uživatel k dispozici desítky pravomocných rozhodnutí, jež podporují jím tvrzený závěr. Protiargument v podobě zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu však představuje faktor, který by měl být brán v potaz. Otázka zní, jak zajistit, aby se uživatel o existenci takového rozhodnutí jednoduše dozvěděl. Postačovala by k tomu prostá kombinace již představených funkcí. Ze seznamu podobných rozhodnutí by byla nejprve vybrána ta, jež nenabyla právní moci. Namísto těch by se však uživateli ve výsledném seznamu nabídla ta rozhodnutí, která jsou v totožných kauzách finální. Je sice pravda, že tento postup nezaručuje, že rozhodnutí, která se v takovém seznamu objeví, mají obdobný význam jako dříve zmíněné opačné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na druhou stranu se lze ovšem spolehnout na to, že pokud takové rozhodnutí existuje, ve výsledném seznamu bude zařazeno.
Na závěr ještě představím koncepci funkce, kterou můžeme nazvat stabilita rozhodnutí. Opět by šlo o nadstavbu funkce podobná rozhodnutí. Funkce by tedy vycházela ze seznamu rozhodnutí, která jsou podobná tomu, s nímž uživatel pracuje. U tohoto seznamu by totiž mohl být sledován poměr kauz, v jejichž průběhu soud nezaujal vůči předchozímu rozhodnutí "procesně negativní" postoj (mj. by sem spadala veškerá rozhodnutí, která byla vyřešena v jediném stupni), a těch případů, kde k zaujetí takového postoje došlo. V případě, že by procento kauz, v jejichž průběhu vyjádřil soud na projednávanou věc odlišný názor, převýšilo určitou hranici (modelově například 25 %), rozhodnutí by mohlo být označeno jako nestabilní. Uživatel by tak bez vynaložení jakéhokoli úsilí získal informaci o tom, že se pravděpodobně pohybuje v oblasti, kde soudy rozhodují různě, tedy kde neexistuje ustálená judikatura. Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud by takovou funkci mohly s úspěchem využívat při sjednocování judikatury.
Za nejdůležitější argument ve prospěch publikace opravdu všech rozhodnutí však považuji skutečnost, která je možná natolik samozřejmá, že by mohla zůstat opomenuta. Rozhodnutí, jež nenabudou právní moci, totiž tvoří podstatnou součást soudní reality. Obraz této reality, který by uživateli nabízel systém, v němž by taková rozhodnutí chyběla, by nutně musel být neobjektivní a zkreslený. S ohledem na tuto skutečnost a výše představené funkce mám za to, že publikace všech rozhodnutí představuje korektnější a odpovědnější postoj ke zpřístupňování judikatury než publikace pouze těch rozhodnutí, jež právní moci opravdu nabyla.
Tímto příspěvkem jsem se pokusil čtenáři představit zbývající myšlenky týkající se systému zpřístupňování judikatury, jehož vedení vyžaduje pouze sjednocení postupu soudů v činnostech, které tak jako tak vykonávají. Jak jsem již naznačil výše, mám za to, že takový systém by měl být nabízen samotným státem. Vývojáři a editoři komerčních právních informačních systémů by na tuto koncepci mohli navázat nabídkou dalších, o mnoho pokročilejších funkcí. Touto problematikou bych se však rád zabýval až v jednom z budoucích příspěvků.

Průzkum zájmu o obsazení pracovních pozic: Krajský soud v Brně hledá vhodné kandidáty na pozici asistenta soudce s předpokládaným nástupem 1. 7. 2012 a s místem výkonu práce v Brně.

Podmínkou je občanská bezúhonnost, vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu právo a právní věda na vysoké škole v České republice úspěšně ukončené do dne nástupu.

Zájemci mohou zaslat svůj životopis a motivační dopis do 18.5.2012 na adresu: Krajský soud v Brně, Ing. Zdeněk Tonar, ředitel správy soudu, Rooseveltova 16, 601 95 Brno (Heslo: PRŮZKUM), nebo na e-mail: ZTonar[zavinac]ksoud.brn.justice.cz.

Aktuálně pracuji na výzkumném projektu zkoumajícím dopady zavedení zkráceného přípravného řízení na kriminalitu. Zkrácené přípravné řízení od roku 2002 významně inovovalo trestní proces. Umožnilo obžalovat a odsoudit pachatele méně závažných trestných činů podstatně rychleji, s menším papírováním, při jednodušším líčení před soudem a jednodušším dokazování. Jsou v zásadě dva důvody, proč mohlo přispět ke snížení kriminality: Tím, že zkrátilo proceduru, de facto zvýšilo tresty, jak je vnímá pachatel v okamžiku páchání trestného činu. Zločinci diskontují budoucnost obzvláště silně, takže trest uvalený se zpožděním několika měsíců není vnímán příliš intenzivně. Zkrácení procedury má žádoucí efekt, že stejný trest má potenciálně silnější represivní účinek.[1] Dále ušetřilo čas policistů, státních zástupců a soudců, čímž dalo prostor k odsouzení většího procenta pachatelů. Takže mohlo mít i zcela tradiční represivní efekt, kdy zločinci jsou vystaveni vyšší pravděpodobnosti odsouzení a více jich končí za mřížemi, kde nemohou páchat další zločinnost (tedy aspoň vně věznic). Na odpověď, zda ovlivnilo kriminalitu, si bohužel budeme muset ještě nějaký čas počkat, ale zajímavá čísla o zkráceném řízení samotném už lezou ven.Pro připomenutí, zkrácené přípravné řízení bylo zavedeno novelou trestního řádu z roku 2001.[2] Dle tehdy schváleného znění se koná o trestných činech, pokud-        spadají v první instanci do jurisdikce okresního soudu-        horní hranice trestu odnětí svobody nepřevyšuje tři léta-        podezřelý byl přistižen při činu nebo bezprostředně poté, nebo-        podezřelý byl identifikován později, ale jsou důvody pro zahájení trestního stíhání a lze očekávat, že bude možné jej do dvou týdnů od podání trestního oznámení postavit před soud[3]Zkrácené řízení zřejmě dostálo hlavnímu zamýšlenému účelu, tj. podstatně zkrátilo délku trestního procesu. Graf 1 ukazuje rozdělení doby od zahájení trestního stíhání (eventuelně sdělení podezření) do konečného rozhodnutí státního zástupce (kterým může být podání obžaloby (eventuelně návrhu na potrestání) nebo jiné rozhodnutí). Zahrnuje všechny případy, ať již prošly zkráceným nebo „klasickým“ řízením. Do roku 2001 přes 40% případů trvalo 2 až 6 měsíců, zatímco případy s trváním do dvou týdnů byly naprosto výjimečné. V roce 2002 skokově narostl podíl případů vyřízených během 1 či 2 týdnů, a během dalších let dále mírně rostl na celkem 27%. Nárůst nejkratších případů nebyl na úkor těch o něco delších (podíl případů od 2 týdnů do měsíce též vzrostl), ale těch vyloženě dlouhých (od 2 do 6 měsíců), jejich podíl klesl nejvýrazněji.
Využití zkráceného řízení se výrazně liší mezi trestnými činy. Logicky je to dáno hlavně podílem jednoduchých případů, kdy se rychle podaří identifikovat pachatele (což je např. u krádeží častější než u vloupání). Graf 2 ukazuje podíl pachatelů stíhaných skrze zkrácené řízení na celkovém počtu stíhaných pachatelů podle různých druhů kriminality. Obrázku vévodí trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, kde se zkrácené řízení využívá na plné tři čtvrtiny případů. Relativně hodně (v řádu 20-35 procent) se též využívá u nebezpečného napadení, krádeží, výtržnictví, a neoprávněného držení platební karty.[4] Podíl případů vedených ve zkráceném řízení narůstal v čase, což se dá vcelku pochopit.
Dikce zákona nasvědčuje tomu, že pokud případ splňuje potřebná kritéria, má být veden ve zkráceném řízení, a nedává orgánům činným v trestním řízení diskreci. Praxe k tomu má daleko. Ve využití zkráceného řízení jsou překvapivě obrovské rozdíly mezi okresy. Tabulka 1 ukazuje variabilitu mezi okresy v podílu případů ve zkráceném řízení v letech 2002 a 2008. Při svém zavedení v roce 2002 se zkrácené řízení využívalo v průměru u 55% „mařenek“, přičemž 5 procent nejagilnějších okresů jej využily v plných 77% a naopak 5% nejpasivnějších okresů v 27%. Obdobně např. u nebezpečného vyhrožování – nejagilnější okresy využily zkrácené řízení v 57% případů, ty nejpasivnější dokonce vůbec. Pohledem o několik roků dál vidíme, že tyto rozdíly se spíše prohloubily – míra využití zkráceného řízení u těch nejagilnějších okresů vzrostla (u většiny činů), u těch nejpasivnějších se v podstatě nezměnila. Stále zůstávají okresy, kde se zkrácené řízení u některých činů využívá minimálně nebo dokonce vůbec. Share of fast-track procedures in 2002 (%) crime category mean s.d. 5th percentile 95th percentile Aggrev assault 20 17 0 57 Other violent 16 11 3 39 Theft 21 9 6 39 Vandalism and public disorder 19 14 0 43 Obstruction to law enforcement 55 16 27 77 Embezzlement 5 6 0 13 Fraud 4 8 0 24 Banking card misuse 17 21 0 60 Credit and insurance fraud 5 13 0 30 Other economic crime 7 6 0 21 Share of fast-track procedures in 2008 (%) crime category mean s.d. 5th percentile 95th percentile Aggrev assault 33 24 0 71 Other violent 21 12 5 44 Theft 34 11 15 52 Vandalism and public disorder 30 18 6 60 Obstruction to law enforcement 54 26 8 93 Embezzlement 9 9 0 25 Fraud 1 3 0 9 Banking card misuse 17 20 0 50 Credit and insurance fraud 3 6 0 12 Other economic crime 11 11 0 33

Pro zajímavost Tabulka 2 uvádí, kdo jsou tedy ti nejpasivnější a nejagivnější mezi okresy, pokud jde o využití zkráceného řízení u těch trestných činů, kde je skutečně používáno.[5] Je viditelná jasná profilace podle „starých“ krajů – nejméně se zkrácené řízení využívá na jižní a severní Moravě a nejvíce ve středních Čechách a v Praze. Nicméně vidíme i dva páry sousedících okresů uvnitř jednoho kraje na špici a zároveň chvostu tabulky (Jeseník-Bruntál a Benešov-Kutná Hora). Districts with the lowest and highest utilization of fast-track procedure rank district share of fast-track procedures across relevant crimes 1 Blansko 6% 2 Třebíč 9% 3 Břeclav 11% 4 Žďár nad Sázavou 12% 5 Bruntál 14% 6 Jihlava 14% 7 Brno-venkov 14% 8 Česká Lípa 14% 9 Litoměřice 16% 10 Český Krumlov 16% 11 Benešov 17% 70 Karlovy Vary 42% 71 Kladno 45% 72 Příbram 47% 73 Kutná Hora 48% 74 Praha I 48% 75 Jeseník 50% 76 Praha IV 50% 77 Nymburk 50% 78 Praha II 59% 79 Mělník  67%

První otázka je, odkud tak výrazné rozdíly pocházejí. V diskusích s insidery nejčastěji zaznívají důvody typu „okresní právo“ (někde prostě jsou víc pro novoty a někde ne), rozdílné preference různých složek policie a rozdílné byrokratické procedury v regionech. (Např. zatímco pořádková policie dělá ve zkráceném řízení vše, kriminální policie obecně má vůči němu averzi. V některých okresech mají nastaveny procedury tak, že více typů případů dostává kriminální policie, ergo v takových okresech se zkrácené řízení využívá méně). Určitým faktorem je vytíženost – paradoxně prý když jsou kriminální policisté více zahlceni případy, tak preferují jít přes „klasickou“ proceduru, neb v ní nejsou tak striktní termíny. Rozhodně se nedá říci, že by okresy s vyšší kriminalitou začaly intenzivněji využívat zkrácené řízení jako jednu z cest v boji proti kriminalitě. (S jednou výjimkou: V Praze je kriminalita nejvyšší a v Praze se též velmi intenzivně začalo využívat zkrácené řízení. Mezi okresy mimo Prahu ale není žádný jasný vztah mezi úrovní kriminality v roce 2002 a využíváním zkráceného řízení). Druhá otázka je, k čemu jsou takové rozdíly dobré. Pochybuji, že byly autory zákona zamýšleny. Spíš bych řekl, že jsou zbytečné a neefektivní. Kvůli slabé implementaci zkráceného řízení v řadě okresů dochází k plýtvání časem policistů, státních zástupců a soudců, který by se dal využít ke stíhání více pachatelů a k účinnějšímu řešení složitějších případů. Samotný trestní proces je zbytečně delší, než by mohl být. A jsou také nespravedlivé. Na papíře sice máme jeden trestní řád, ale za stejný trestný čin jsou pachatelé vláčeni značně rozdílným trestním procesem jen podle toho, že v jednom okrese se rozhodli zkrácené řízení využívat hodně a v jiném ne.
[1] Pro teoretické uvažování o zpožděném trestu, diskontování, a implikacích pro trestní politiku viz Listokin (2007) a McAdams (2011). [2] Zákon 265/2001 Sb.[3] Přesné znění podmínek viz §179a-§179b trestního řádu ve znění z roku 2002. V současnosti jsou již podmínky jiné – novela z roku 2009 výrazně rozvolnila časové omezení.  [4] A k mému překvapení jen minimálně se používá u zpronevěry, kde bych čekal, že když se zpronevěra odhalí, tak se zároveň ví, kdo to udělal. [5] Tj. nejsou zahrnuty vraždy, loupeže a další činy, kde se zkrácené řízení nevyužívá vůbec nebo jen zcela minimálně.

Justiční akademie ve spolupráci s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze, Centrem právní komparatistiky PF UK, nadací Europaeum a Českou advokátní komorou si Vás dovoluje pozvat na mezinárodní konferenci na téma
PREVENCE V PRÁVU
4. května 2012 v prostorách PF UK v Praze, místnost č. 117
Mělo by být primární funkcí deliktního práva odstrašení, či kompenzace?
Jaké jsou nedostatky nápravných prostředků soukromého práva a jejich možná řešení a alternativy?
Jaká jsou specifika prevenční povinnosti poškozeného v případech odpovědnosti státu za škodu ve světle judikatury NS?

Odpověď na tyto a další otázky týkající se prevence v oblasti práva deliktního i dalších právních odvětví přinesou přední evropští akademici a praktici:

Prof. Willem van Boom (Rotterdam, Durham), Prof. Luboš Tichý (Praha), Dr. Pavel Simon (Nejvyšší soud ČR), Prof. Eduard Picker (Tübingen), Dr. Donal Nolan (Oxford), Prof. Gerhard Wagner (Bonn), a Prof. Helmut Koziol (Vídeň).

Simultánní tlumočení z angličtiny je zajištěno.

Zájemce o účast na konferenci prosíme o přihlášení prostřednictvím emailu na adrese lpopovicova@akademie.justice.cz. Uzávěrka přihlášek je 2. května 2012. Přihlašování pro účastníky z řad justice probíhá prostřednictvím systému ASJA (www.asja.cz). Přihlašování členů advokátní komory zabezpečuje ČAK.

PROGRAM KONFERENCE

9.30 Zahájení

10.30 Blok I: Prevence v právu. Vymezení pojmu prevence v právu, zejména s ohledem na pojem odpovědnosti, rozbor jeho užívání v různých jurisdikcích a v různých oborech práva, analýza jeho působení ve vztahu k sankci a jiným institutům.
Přednáší:
• Prof. Willem van Boom, Univerzita Rotterdam a Durham
• Prof. Luboš Tichý, vedoucí Centra právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze
• Dr. Pavel Simon, soudce Nejvyššího soudu a lektor Justiční akademie
Diskuse

12.30 Přestávka na oběd

14.00 Blok II: Procesní ochrana (současnost a vývoj). Význam prevence s ohledem na předběžná a jiná procesní opatření, jakož i svépomoc.
Přednáší:
• Prof. Eduard Picker, Univerzita Tübingen
• Dr. Donal Nolan, člen Porjes Foundation a lektor na Univerzitě v Oxfordu
Diskuse

16.00 Občerstvení

16.30 Blok III: Prevence v deliktním právu (ekonomická analýza práva či tradiční přístup). Analýza prevenční povinnosti v deliktním právu jak z hlediska tradiční metodologie, tak ekonomické analýzy práva a porovnaní těchto dvou přístupů
Přednáší:
• Prof. Gerhard Wagner, Univerzita Bonn
• Prof. Helmut Koziol, ředitel Evropského centra pro deliktní a pojistné právo (ECTIL) a čestný člen Institutu pro evropské deliktní právo (ETL), Vídeň
Diskuse

18.30 Závěr konference

K osobám zahraničních přednášejících:
Prof. van Boom – výrazný představitel mladé generace nizozemských civilistů, mimořádná osobnost v oblasti práva odpovědnosti za škodu.
Prof. Picker – jeden z klasiků vynikající starší generace evropských civilistů charakteristický svým průřezovým pohledem na právo.
Dr. Nolan – vycházející hvězda anglické právní vědy.
Prof. Wagner – v současné době nejvýznamnější představitel německé právní vědy v oblasti deliktního a procesního práva a ekonomické analýzy práva.
Prof. Koziol – nejvýraznější osobnost rakouského soukromého práva evropského významu.

S novým občanským zákoníkem přichází i změna v oblasti odpovědnosti za škodu z provozní činnosti. Zatímco starý OZ uplatňuje princip objektivní odpovědnosti (ne zcela, ale podmínky, za kterých se škůdce vyváže z odpovědnosti, jsou velice úzké), nový OZ zavádí odpovědnost subjektivní. Definuje ji pregnantně „Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo”. (Srov. §420a a §2924-2925 starého a nového OZ). Záměrem příspěvku je diskutovat, jak se ve svých ekonomických důsledcích tyto dvě pravidla liší, jak uvažovat o tom, co je „rozumná péče“ a – což je snad nejzajímavější – jak rozdílně subjektivní o objektivní odpovědnost působí v situacích, kdy rozumnou péčí je přemístění či zavření provozu.Účelem institutu náhrady škody je reparovat újmu způsobenou poškozenému a dát motivaci potenciálním škůdcům, aby zachovávali přiměřenou péči a tím snížili riziko vzniku škody či její výši. V čem jsou stejnéZaměřme se nejprve na druhý účel a ilustrujme ho na jednoduchém příkladu. Pokud potenciální škůdce nevynaloží žádnou péči (hrubá nedbalost), způsobí tím škodu 100. Může vynaložit tři různě nákladné úrovně péče: nízkou, střední, a vysokou. Nízká péče ho stojí 5 a škodu sníží na 70. Střední péče stojí 15 a sníží škodu na 50, vysoká stojí 30 a sníží škodu na 40. Při objektivní odpovědnosti (strict liability) škůdce ví, že vždy bude platit vzniklou škodu, takže si sám může spočítat, jaká úroveň péče se mu nejvíce vyplatí. Při hrubé nedbalosti utratí 100 za náhradu škody. Při nízké péči utratí 5 za péči a 70 za náhradu škody, celkem 75. Analogicky při střední péči utratí celkem 65 a při vysoké 70. Takže zvolí střední úroveň. Při subjektivní odpovědnosti (negligence) škůdce zvolí právě tu úroveň péče, kterou soudy uznají za „veškerou, kterou lze rozumně požadovat“, neboť se tím vyváže z povinnosti nahradit škodu.[1] Podle toho, kde je nastavena hranice odpovědnosti, motivuje subjektivní odpovědnost potenciální škůdce k nižší, vyšší, nebo stejné míře péče, než jakou by zvolili za objektivní odpovědnosti. A kde má být ona hranice odpovědnosti? Lze rozumně požadovat nízkou péči? Ano, neboť nízká péče stojí škůdce 5 a škodu snižuje o 30. Ale to ještě není veškerá péče, kterou lze rozumně požadovat.  Střední péče stojí škůdce dodatečných 10 a škodu snižuje o dalších 20, tudíž požadovat i střední péči rozumně lze. Je rozumné požadovat i vysokou úroveň péče? Dovoluji si argumentovat, že ne, neboť k ní musí škůdce vynaložit dodatečných 15, ale škodu sníží jenom o 10. Snížení škody již neospravedlňuje dodatečné náklady na péči. Rozumná úroveň péče se tak nerovná nejvyšší možné – nemusí nutně znamenat např. nejvyspělejší technologii na snížení emisí nebo nejúčinnější protihlukové izolace. Určitá opatření na snížení škod zkrátka bývají sice účinná, ale vzhledem k výslednému efektu neodůvodnitelně nákladná. Stojí za povšimnutí, že při objektivní odpovědnosti volí škůdce právě onu rozumnou úroveň péče.[2] Pokud ji soudy dokáží najít, vedou subjektivní i objektivní odpovědnost ke stejnému výsledku. V čem se tedy liší ekonomické důsledky objektivní a subjektivní odpovědnosti?Velké rozdíly jsou v dosažení prvního cíle náhrady škody, tj. reparace újmy. Nejprve je nutné si uvědomit, že ke škodám dochází, i když potenciální škůdce nezanedbal rozumnou péči (byť jsou škody nižší či nastávají s nižší pravděpodobností). Za objektivní odpovědnosti bude poškozený kompenzován vždy. Za subjektivní odpovědnosti se kompenzace dostává jenom těm poškozeným, jejichž škůdce péči zanedbal. Teoreticky by neměli být kompenzován nikdy – škůdce by měl zvolit rozumnou péči a i při vzniku škody být zproštěn odpovědnosti. Pokud ke kompenzaci dochází, svědčí to o nějakém selhání – buď na straně škůdce, který péči opravdu zanedbal, nebo na straně soudu, který „přestřelil“ a požadoval vyšší než rozumnou péči. Poškození, jejichž škůdce péči nezanedbal, nesou škodu sami. Účel reparace újmy je tak naplňován dosti selektivně; subjektivní odpovědnost je proto i výhodnější pro potenciální škůdce. Za subjektivní odpovědnosti by mělo být méně žalob ze strany poškozených. Pokud škůdce péči nezanedbal, nelze z něj nic vysoudit, kdežto při objektivní odpovědnosti by se mělo něco vysoudit vždy. Pro zajímavost v Česku v roce 2010 soudy pravomocně rozhodly 122 sporů o náhradě škody způsobené provozem[3], což k počtu potenciálně škodících provozů či průmyslových nehod se jeví jako velmi nízké číslo. Soukromoprávní žaloba se zdá být značně podvyužívanou cestou regulace škod z provozů, a díky novému OZ jejich počet zřejmě ještě klesne. Což na druhou stranu znamená administrativní úsporu pro stát i obě strany.Subjektivní odpovědnost ale vede k vyšším administrativním nákladům v případech, kdy k žalobě skutečně dojde. Musí se dokazovat, zda škůdce rozumnou péči zanedbal, kterýžto problém při objektivní odpovědnosti odpadá. Zvyšuje se i riziko chyby, že škůdce bude odsouzen neoprávněně – v praxi je nelze zcela přesně pozorovat skutečně vynaloženou péči a najít rozumný standard péče. Soud nemá k dispozici hezky uspořádaná čísla jako v našem příkladu – spíše vidí jednu skutečně způsobenou výši škody a různé posudky, jaká úroveň péče se v daném odvětví považuje za rozumný standard. Onen profesní standard může být výrazně ovlivněn veřejnoprávní regulací, která mohla nebo také nemusela standard nastavit na rozumné úrovni.[4]Když je rozumné nebýtVelmi podstatným aspektem u škod z provozu je samotná činnost provozu. Pokud již provoz existuje, provozovatel by samozřejmě měl vynakládat rozumnou péči a škody tím nějak omezí. Ale možná v daném případě existuje ještě rozumnější způsob, jak omezit škody - kdyby provoz vůbec nebyl nebo byl někde jinde. To, že i při vynaložení řádné péče bude škůdce působit nějaké škody, by mělo hrát roli při rozhodování, zda provoz otevřít či nikoli. Vraťme se k číselnému příkladu a předpokládejme, že některé provozy (ještě bez započtení nákladů na péči a případné odškodné) generují svým majitelům zisk 90 a některé 60. Zároveň ale i při rozumné péči vyvolávájí další náklady v celkové výši 65 (15 náklady na péči, 50 způsobená škoda). Tudíž provozy, které vydělávají jen 60, nadělají „více škody než užitku“ a neměly by být ani otevřeny. Při objektivní odpovědnosti také nebudou - škůdce nese plných 65 nákladů na péči i odškodné a otevření provozu se mu nevyplatí. Při subjektivní odpovědnosti nastává problém – škůdce ví, že mu stačí nezanedbat rozumnou péči, která ho stojí jen 15, škodu platit nemusí a otevření provozu se mu vyplatí. Tento aspekt je při subjektivní odpovědnosti velmi obtížné zohlednit. NOZ tak činí u poměrně úzce vymezeného typu provozů – je-li provoz „zvláště nebezpečný“ (§2925, například nakládání s výbušninami), je odpovědnost provozovatele objektivní. To má svou ekonomickou logiku – jeden způsob, jak omezit nebezpečí při manipulaci s výbušninami, je zachovávat veškerá bezpečnostní pravidla. Podstatně účinnější je ale nehrát si s nimi vůbec – tj. je primárně žádoucí omezit manipulace s výbušninami na naprosto nezbytné minimum. Argumenty předchozích odstavců ale platí u každého provozu. Je faktem, že subjektivní odpovědnost implicitně dotuje provozovatele a může vést k neekfetivně vysokému počtu provozů. Právní regulace rozhodování, zda provoz otevřít či ne s ohledem na to, že bude působit i nějaké škody, je potom zcela ponechána veřejnoprávní regulací (územní plánování, poplatky za znečišťování atd). Jeví-li se ne-otevření či přemístění provozu v dané situaci jako rozumný způsob, jak omezit škodu, soudy by jej i při pravidlu subjektivní odpovědnosti zohlednit měly. Jednou možností je posunout o něco výš standard rozumné péče, a de facto se přiblížit objektivní odpovědnosti. Druhou možností je zahrnout do standardu rozumné péče samotné rozhodování, zda provoz otevřít či neotevřít, případně kde. Tj. klást otázky typu – bylo opravdu žádoucí vůbec otevřít, případně ho otevřít právě tam, kde je? Ano, před havárií jste zachoval rozumnou péči, ale musel jste provoz ausgerechnet umístit u rybníka plného ryb, když byla možnost ho umístit i jinde, kde by škoda nevznikla?[5] Toto extensivní rozšíření konceptu veškerá rozumná péče má opravdu význam jen u těch provozů, u kterých je relevantní volba, zda a kde provoz otevřít s hledem na možné škody. Dobře to ukáže příklad (záměrně provokativní). Představme si žaloby proti letišti v Ruzyni za náhradu škody za snížení tržní ceny rezidenčních nemovitostí v okolí. Každá milionová metropole má velké mezinárodní letiště, přínosy jsou zjevně nad veškerými náklady. Přiznání objektivní odpovědnosti nic nezmění na tom, že toto velké zavedené letiště fungovat bude. Ale vedlo by k velkým administrativním nákladům z velkého množství soudních sporů. Subjektivní odpovědnost se jeví jako optimální způsob, jak přimět letiště, aby omezilo škody na rozumnou míru (kdy a jak se létá atd). Oproti tomu, bude-li kdy otevřeno ještě jedno letiště, je objektivní odpovědnost (nebo alespoň velmi přísně nastavená subjektivní odpovědnost) zcela namístě! Hlavní část škod nevznikne tím, zda se bude létat o něco více či méně, ale prostě tím, že se létat vůbec bude. Dvě letiště v Praze být mohou nebo také nemusí, a přiznání objektivní odpovědnosti může mít – na rozdíl od letiště prvního – reálný vliv na to, zda druhé letiště nakonec bude či nikoli. Čímž nijak netvrdím, zda druhé letiště je žádoucí či nikoli, ale pouze tvrdím, že v tomto případě by objektivní odpovědnost přinutila potenciálního investora zohlednit vzniklé škody, zatímco subjektivní nikoli, a u prvního letiště je toto rozlišení irelevantní.[6]

[1] Nemusí to nutně platit vždy. Pokud soudy požadují extrémní úroveň péče, může být pro škůdce výhodnější tento standard ignorovat a zvolit stejnou úroveň, jako při objektivní odpovědnosti. Kdybychom náš příklad doplnili o extra-vysokou úroveň péče, která stojí 70 a snižuje škodu na 20, pak při dodržování přehnaného standardu utrácí škůdce 70 za péči (a nic za odškodné), zatímco při střední úrovni utratí 65 za péči a odškodné dohromady, což je výhodnější. [2] To není náhoda daná zvolenými čísly v příkladu, ale obecný výsledek, neboť škůdce při objektivní odpovědnosti nese plně veškeré náklady – jak škodu, kterou sám způsobuje, tak své vlastní náklady na péči. Volí tedy právě tu rozumnou úroveň péče, při které celkové náklady jsou minimální. [3] Ministerstvo spravedlnosti: Statistický přehled soudních agend za rok 2010, část II, str. 28. Číslo zahrnuje i 6 případů škody způsobené zvlášť nebezpečným provozem. Samozřejmě nevíme, kolik potenciálních sporů bylo vyřešeno mimosoudním vyrovnáním. [4] Ideálně by za veřejnoprávní regulací měla být expertní kalkulace nákladů a výnosů, vedoucí k nalezení efektivní úrovně péče. Ze zahraniční literatury je bohatě příkladů, kdy veřejnoprávní regulace se „netrefuje“ – viz některé na úvodu přehledového článku Viscusi (1994).[5] A to bez ohledu na to, že při schvalování stavby na daném místě úřady stavbu povolily – zkrátka byla možnost škodu eliminovat tím, že by se provoz umístil jinde.[6] Závěr úvahy je překvapivý (či paradoxní?) v tom, že vlastně doporučuje na stejný právní problém a pro různé subjekty uplatnit rozdílný metr. Samozřejmě existují i čistě utilitární důvody, proč by právo takto diskriminační být nemělo.

... zbývá na podání přihlášky na úžasnou letní školu Common Law Society s názvem „European Union Law: The View from a Mountain“, která se koná od 1. do 15. července 2012 na Patejdlově boudě v Krkonoších.

Ty neštastné duše, které se ještě nepřihlásily, riskují navždy ztratit šanci:
- Prokopat, protřást a probublat různé otázky práva EU z nejroztodivějších pohledů;
- Debatovat nejenom s lidmi, co učí právo EU či učí o něm, ale co jej i praktikují a přímo a nepřímo tvoří;
- Utkat se v lítém mootcourtovém boji buď s nebo proti vítězce letošní European Moot Court Competition;
- Příležitostně se vyvenčit mezi blízké vrcholky hor a snad i podniknout další věci, co normální lidé o prázdninách tak běžně dělávají;
- Vysvětlit E. Sharpston, zda má (v Čechách) zkusit raději (moravský) Tramín nebo Vlašák;
- Potkat ve vířivce D. Chalmerse;
- Začít den vyběhnutím na vrcholek přilehlých kopců s J. Komárkem (ve 04:00 přesně) a pokud mu budete stačit také následně společně v chatě zasednou k práci (ve 04:45 přesně).

***
(Poznámka: v nejlepší tradici klamání spotřebitele si dovolujeme upřesnit v co nejmenší velikosti písma, kterou blogspot má, že posledně tři jmenované prožitky nejsou standardní součástí inzerovaného balíčku. Vyloučit je nicméně nelze.)

Americký právník během studií nemuselabsolvovat žádný kurz o mezinárodním právu, na Georgetown Law je povinný jen 1kredit, a to v podobě týdenní hry jménem Week One, který čeká na prváky hned po prvním semestru. Jde okomplexní simulaci soudního jednání před ESLP a rozhodování americké vlády,letos dle zadání de factokopírujícího případ Babar Ahmad a ostatní proti Spojenémukrálovství, který nedávno rozhodl ESLP. 

Jakožto LL.M. student na Georgetown Lawjsem se mohl přihlásit do výběrového řízení o pozici Global Teaching Fellow, která během Week One nabízí možnostasistovat profesorům při výuce a vést některé debaty. Přihlásil jsem se do týmuprofesora Martina S. Ledermana a vybrán jsem byl. Lederman se v poslednídobě proslavil memorandem pro Ministerstvo spravedlnosti USA, které ospravedlnilozabití amerického občana-teroristy al-Awlakiho, šéfa jemenské Al-Kajdy, pomocí bezpilotního letounu. Week Onebyl skvělá příležitost vidět, jak jsou američtí studenti vystaveni komplexnítýdenní hře jménem „mezinárodní právo“.
Studovat práva v USA, tedy tříletácesta za magisterským titulem J.D., znamená nejen obrovské finanční náklady(asi 3 miliony Kč jen za školné) a snahu o přežití v přísně konkurenčnímprostředí, ale také skvělé možnosti. Pokud práva studujete zrovna na GeorgetownLaw, máte o možnosti zabývat se mezinárodním právem postaráno. Mezi vašeprofesory patří aktivní právníci z amerických ministerstev, Bílého domunebo mezinárodních organizací, kteří si do svých seminářů často zvou své kolegy.Ostatně Georgetown Law se podle posledního žebříčku amerických právnickýchfakult v oblasti mezinárodního práva umístil na druhém místě společněs Columbií, za NYU a před Harvardem a Yale.
Zadání
Program Week One je vlastně hra skládající se ze dvou částí. V prvníčásti jsou studenti rozděleni do několika skupin – zástupci osob podezřelých z terorismu(žijící v Paříži a Moskvě), zástupci Francie a Ruska, zástupci USA (zdedošlo k teroristickému útoku) a soudci Evropského soudu pro lidská práva.USA totiž požádaly Francii a Rusko o vydání obou teroristů, s čímž obězemě souhlasí, nicméně případ se dostal před Evropský soud pro lidská práva,který posuzuje, zda by vydání do USA s možností trestu smrti čidoživotního žaláře na samotce v tzv. supermax vězení znamenalo mučení činelidské zacházení. Celé zadání je samozřejmě komplikovanější, velmi pečlivě připravenéa popsané ve stosedmdesátistránkové knížce.
V druhé části týdne, tedy po skončení „moot“ jednání před ESLP,nastává otázka, jak se k celému problému postaví USA. Pokusí ses Francií a Ruskem vyjednat separátní dohodu o vydání již před vynesenírozsudku? Nebo teroristy americké tajné služby unesou k soudu do USA? A coudělají zástupci obou obviněných? Studenti tak vyjednávají současnés několika stranami, k dispozici mají telefony mezi jednotlivýmiučebnami, vydávají tiskové zprávy, atd. Vše za dozoru asistentů a profesorů.
V polovině týdne probíhají jednání před ESLP, kde se studenti zadohledu kamery pokouší prezentovat pozice svých klientů, a později mají možnostse na svůj výkon podívat. Na konci týdne pak proběhl seminář se skutečnýmiprávníky z amerických ministerstev zahraničí a spravedlnosti,advokátem zastupujícím teroristy a dokonce i šéfem Národníhoprotiteroristického centra USA MatthewG. Olsenem, tedy koordinátorem celého protiteroristického úsilí v USA ačlověkem, který pravidelně osobně referuje prezidentu Obamovi.
Jenom hra?
Poslední akcí celého týdne je recepce, kdese studenti mohou osobně s lidmi jako Olsen pobavit. V současné doběsice už více politik, ale posledních 20 let právník v obří institucijménem National Security Agency (taková větší CIA s úkolem sledovat vášmobilní telefon), jistě ví o čem mluví, když popisuje problémy právníkaradícího tajným službám ohledně legality jejich počínání. V USA jsou navícprokurátoři přímou součástí exekutivy, více spjatí s vládní garniturou nežv Evropě, proto rady vládních právníků často znamenají poslední soudv dané věci. Záležitosti tajných služeb nebo národní bezpečnosti se častok soudu vůbec nedostanou a právníci jsou často vystaveni etickým volbám,které mohou vyvolat veřejné skandály. Viz tzv. „torture memos“ nebo právězabití al-Awlakiho.
Národní protiteroristické centrum USA sice „překvapivě“ nebere stážisty, ale i tak simyslím, že kontakt s takovými lidmi, jako je Olsen, je pro J.D. studenty skvělápříležitost, motivace pro každého zúčastněného a připomínka, že celý Week Onenení pouze hra.
Naučte se plavat!
Celý Week One je sice skvělá zábava, alezarážející je komplexnost a vlastně obtížnost celé akce. Studenti prvníchročníků právnické fakulty se musí vyrovnat s komplexním zadáním, které jev současnosti v centru pozornosti mezinárodního práva.
Celá akce připomíná JESSUP, moot court z oblastimezinárodního práva veřejného, ale Week One je mnohem intenzivnější. Skoro sečlověk ptá, jestli není podobný způsob výuky kontraproduktivní, když jsoustudenti bez hlubších znalostí vystaveni nutnosti formulovat jednoznačnéodpovědi. Během týdne nicméně absolvují přednášky, mají „celé mezinárodníprávo“ shrnuté do několika desítek stran v učebnici a zdálo se, že většinaz nich nemá problém základní principy mezinárodního práva rychle pochopit.Právě naopak.
Week One si evidentně užíval i profesorLederman, který ve zmíněné stosedmdesátistránkové brožuře zřejmě částečněodhalil, jak své vlastní (dosud tajné) memorandum pro ministerstvospravedlnosti formuloval.
Přípravka na službu
Celý Week One ostatně odráží i dalšíreálné a aktuální právní otázky. Například problém vydání zadržených osobpodezřelých z terorismu do USA, kde jim hrozí kromě trestu smrti isterilní podmínky tzv. supermax vězení, odráží případ jako Babar Ahmad a ostatní proti Spojenémukrálovství nebo Harkins a Edwards proti Spojenému království,který pár dní po Week One rozhodl Evropský soud pro lidská práva.
Řada studentů z Georgetown Law mířípo škole do centrálních institucí USA ve Washingtonu, celý Week One proto dávásmysl i z tohoto pohledu. Ostatně i šéf amerického protiteroristickéhoprogramu se během panelu zapotil. Jeden ze studentů, bývalý mariňákz Iráku, mu položil několik otázek „na tělo“ ohledně konkrétního členaAl-Kajdy odpovědného za smrt několika jeho spolubojovníků a neschopnostiamerických tajných služeb se s ním vypořádat. Právě takovéto diskuse nadkonkrétními dilematy vládních právníků byly jedním z hlavních důvodů, pročbyla většina studentů z celé „hry“ doslova nadšena.

LukášHoder v současné době s podporou Fulbrightovy komise studuje mezinárodníprávo na Georgetown University ve Washingtonu, DC a působí jako člen Centra prolidská práva a demokratizaci v Brně. Je autorem knihy Transatlantickévztahy v době krize, kterou vydalo nakladatelství MUNI Pressv roce 2009.

Konferencia Biomedicínsky výskum – právne, eticky a filozoficky sa uskutoční 3. Mája 2012 v hoteli YASMIN v Košiciach. Konferenciu organizujú Komora pre medicínske právo – MEDIUS a Inštitút aplikovanej etiky prof. A Spesza v Košiciach, v odbornej spolupráci s Lekárskou a Právnickou fakultou Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach a Univerzitnej nemocnine L. Pasteura v Košiciach, pod záštitou Ministerstva zdravotníctva SR a mesta Košice.
Biomedicínsky výskum (klinické skúšanie) sú nevyhnutným medzistupňom vedúcim k registrácii lieku. Množstvo zainteresovaných subjektov a veľké riziká vo vzťahu k účastníkom výskumu generujú v praxi viacero otázok. Aké sú nástrahy a riziká výskumu? Ako by mal byť chránený účastník výskumu? Aké práva a povinnosti má zadávateľ, pracovisko kl. skúšania, či samotný skúšajúci? Na tieto a ďalšie otázky budú hľadať účastníci konferencie odpovede.

Na jednom mieste a v jeden deň bude prezentovať svoj názor viac ako 12 špecialistov na biomedicínsky výskum a klinické skúšanie liekov z 5 krajín, pričom sa na problematiku budú pozerať z uhla práva, bioetiky, morálnej teológie ako aj medicíny.

Na konferencii sa predstavia uznávaní odborníci ako sú prof. Dr. Dr. Marie-Jo Thiel, Prof. Karl-Heinz Peschke, SVD, Prof. Andreas Weinhäusel, Prof. Dr. med. Dr.h.c. Jozef Sopko, prof. JUDr. Peter Vojčík, CSc., doc. JUDr. Ján Drgonec, DrSc., doc. ThDr. Ing. Inocent-Mária V. Szaniszló, Ph.D., prof. PhDr. Vasil Gluchman, CSc. a ďalší. Zastúpení budú aj odborníci z Českej republiky menovite doc. JUDr. Filip Křepelka Ph.D., Mgr. Radek Policar, JUDr. Tomáš Doležal, Ph.D., LLM a Mgr. Martin Schimmer. Zo Slovenskej republiky vystúpi JUDr. Ivan Humeník, Ph.D., ktorý zároveň zastrešuje celú organizáciu konferencie.

Každý účastník konferencie dostane priamo na konferencii výtlačok zborníka konferencie a obed v hoteli YASMIN. Účastníci majú možnosť publikovať svoje príspevky v online post.zborníku, ktorý organizátori vydajú po konci konferencie.

Viac informácií o konferencii, prednášajúcich a spôsobe registrácie na konferenciu nájdete na webovej stránke www.konferencia.medius.sk a www.pravo-medicina.sk.