Některé systémové vady soudního systému se nedají bez znalosti celého spisu vůbec prokázat. Naštěstí ale máme k dispozici  přístup do spisu v kauze, která s neúprosnou otevřeností odhaluje, kde jsou skryty ty nejhlubší příčiny nevýkonnosti naší justice. Jako první v Česku publikujeme opravdu obzvlášť závažná svědectví ze soudního zákulisí.

Snad můžeme pomoci i ostatním podobně postiženým lidem. A to včetně férových českých soudců, kterých si velmi vážíme.

Snad tato kauza alespoň trošku pomůže změnit nefunkční soudní systém, jehož některé nelidské rysy stále odolávají úsilí reformátorů.

Jedině elektronické, veřejné a dálkově přístupné soudní spisy mohou změnit celý systém v rozumném čase. Uvedené lektronické podání je prvním  počinem v tomto směru v ČR. Připravujeme však publikaci celého případu, celého soudního spisu.

Ústavní stížnost - Druhé podání

Stěžovatel : David Kolaja, trvale bytem Jakoubka ze Stříbra 5, 777 00, Olomouc, telefon 608 244 135, email: kolaja@ejustice.cz, web: www.ejustice.cz, www.kolaja.cz , adresa pro poštovní doručování: Nad Primaskou 30, Praha 10, 100 00

Ústavnímu soudu České republiky
Joštova 8, 602 00, Brno

Věc: Ústavní stížnost Druhé podání - ve věci porušení základních práv a svobod stěžovatele

Vážení soudci Ústavního soudu,
tato Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Ústavního soudu ČR pod číslem I. ÚS 591/02 ze dne 24. března 2004, kterým byla moje předchozí ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (a souvisejícím) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Rozhodnutí mi bylo doručeno 6. dubna 2004. Tuto druhou stížnost podávám 7. června 2004 (elektronickou formou), tedy v zákonné 60-ti denní lhůtě (s přihlédnutím ke dnům pracovního volna), tedy včas.

Domnívám se, že během samotného řízení před Ústavním soudem došlo ke zcela zásadnímu procesnímu pochybení, způsobenému patrně technickými příčinami, které mělo rozhodující vliv na výsledek řízení a které jsem nezavinil.

Protože samotný ÚS ČR je orgánem veřejné moci a proti jeho postupu není jiného opravného prostředku, nezbývá mi, než v souladu se Zákonem o Ústavním soudu podat proti jeho procesnímu postupu tuto ústavní stížnost.

• Je mi známo z oficiálního vyjádření příslušných představitelů, že Ústavní soud akceptuje zvyklost-úzus, elektronickou formu ústavní stížnosti, kterou již není nutno doplňovat fyzickým papírovým podáním  a také to, že elektronické podání již nyní nemusí být podepsáno žádnými elektronickými podpisy.
• Plnou moc pro zastupování advokátem jsem již Ústavnímu soudu doložil v souvislosti s předchozím podáním. Je založena ve spisech, proto ji nyní již nezasílám. Pokud by však ÚS potřeboval kopii zaslat ještě jednou, prosím o upozornění.

Stručné odůvodnění:

Ústavní soud České republiky v odůvodnění svého usnesení uvádí následující zjištění:

„K námitkám stěžovatele ohledně neúplné a nepřesné protokolace u jednání soudu prvního stupně, i tvrzení, že se ze spisu ztratily listinné důkazy, Ústavní soud konstatuje, že žádné z těchto tvrzení stěžovatele není podloženo konkrétními důkazy, které by přesvědčivě vypovídaly o stěžovatelových tvrzeních.“

Konstatuji však, že jsem Ústavnímu soudu přímo předložil v ústavní stížnosti tyto důkazy (případně odkázal na spis vedený obecnými soudy):

1) Notářské osvědčení, které dokládá výsledek úředního ohledání soudního spisu. Zjistilo se, že listiny ze spisu zmizely, tj. spis byl vykraden.

2) Videozáznam z pořadu TN Nova Manipulace se soudními spisy kde předseda odvolacího senátu JUDr. Ivo Veselka (Městský soud v Praze), výslovně konstatuje, že došlo k ztrátě listin ze soudního spisu, tj. k vykradení spisu.
(také zde - http://www.ejustice.cz/download/video/publicistikaTN17.6.2002Manipulace%20se%20soudnimi%20spisy.wmv)

3) Návrh na vyslechnutí svědků, včetně zástupců dvou televizních štábů, kteří mohou dosvědčit průběh soudního řízení před odvolacím i nalézacím soudem. U obou soudů bylo jasně konstatováno, že dokumenty - listiny ze spisu zmizely. Je to však uvedeno také v zápisech ze soudních jednání tedy v soudním spisu.

4) Odkázal jsem také na zápis ze soudního jednání u nalézacího soudu, kde je jasně potvrzeno, že předmětné listiny ve spisu měly být a že později za záhadných okolností zmizely. Sám nalézací soud na moji žádost oficiálně spis prověřoval jako vůbec první instituce.

(Tyto důkazy byly ve stížnosti uvedeny zřetelně a jednoznačně. Všechny tyto důkazy má již ÚS k dispozici v souvislosti se řízením o mé předchozí ústavní stížnosti. Důkaz č. 1 a č. 2 zasílám soudu ještě jednou samostatným emailovým podáním na jeho elektronickou podatelnu.)

V odůvodnění zamítavého usnesení Ústavního soudu k předchozí stížnosti však není vůbec uvedeno, že by ÚS měl tyto důkazy k dispozici a že by se jimi vůbec mohl zabývat.

Mám zato, že k takové situaci mohlo dojít jedině z technických příčin, neboť jsem předchozí stížnost, stejně jako tuto, podával primárně elektronicky a to v souladu s požadavky, které samotný ÚS v té době inzeroval na svých webových stránkách.

Jsem si jist, že soud z těchto technických příčin neměl k dispozici výpověď dr. Iva Veselky, předsedy senátu Městského soudu, který přímo do televizními kamery musel oficiálně přiznat, že můj soudní spis byl vykraden. Součástí spisu vedeného obecnými soudy je také notářské osvědčení. Také jasně dokazující krádež listin ze soudního spisu. Ve své minulé stížnosti jsem na toto osvědčení rovněž jasně odkazoval.

Zmíněný důkaz jsem poskytl soudu jako videozáznam ve formátu wmv. Jako přílohu svého podání. Ovšem dle výpovědi pracovníků kanceláře ÚS předpokládám, že si žádný soudce nevyžádal tento důkaz z elektronického archivu. Dle odůvodnění je zřejmé, že rovněž nepožádal ani příslušnou televizní stanici o případné jeho poskytnutí v jiné technické podobě. Soud tak zřejmě z podobných technických důvodů nevzal v úvahu žádný z uvedených 4 důkazů.

Předpokládám tedy, že ÚS v předmětné době nebyl na příjem elektronické formy ústavní stížnosti ještě dostatečně vybaven a došlo k chybnému procesnímu postupu, který pak také, bohužel podle mého názoru, znamenal jeho chybné rozhodnutí ve věci.

Přitom ale každý z uvedených 4 důkazů může sám o sobě jednoznačně vyvrátit tvrzení použité v odůvodnění předchozího rozhodnutí Ústavního soudu.

Jsem proto přesvědčen, že během řízení před Ústavním soudem došlo k porušení mého práva na spravedlivý soudní proces, který je zaručen jednak Ústavou České republiky a také mezinárodními úmluvami. Stejně tak je takové právo zaručeno evropským komunitárním právem a dalšími normami.

Návrh

S ohledem na uvedené skutečnosti navrhuji, aby Ústavní soud svým dalším nálezem svoje předchozí rozhodnutí pod číslem I. ÚS 591/02 ze dne 24. března 2004 zrušil a pokračoval v řízení zahájenému mou předchozí ústavní stížností. Během řízení aby pak vzal v úvahu všechny výše uvedené důkazy.

Pokud vím, nebyl takový postup v řízení před ÚS zatím v Česku dosud použit.

Mám však zato, že je-li rozhodnutí ÚS z důvodu pouhého technického pochybení v zásadním rozporu s nejobecnějšími zásady morálky, musí být cesta v naší zemi, jak toto rozhodnutí zrušit a nahradit jiným. V opačném případě by soudnictví jako celý systém nemělo žádný smysl.

Není přece možné, aby se soudní spisy přímo na soudních spisovnách běžně vykrádaly. Aby předseda Obvodního soudu pro Prahu 4 vůbec nevyřizoval stížnosti. A aby soudce dr. Ivo Veselka nezákonně, opakovaně a bez jakéhokoliv odůvodnění zakazoval zvukový záznam řízení, který jediný by ovšem mohl jasně odhalit pravou kvalitu jeho soudcovské práce.

A také to, že tento soudce dokonce odmítl přijmout během řízení do soudního spisu notářský záznam o krádeži ze spisu. Odmítl také soudní spis rekonstruovat a příslušnou část soudního řízení, ovlivněnou nezákonnými postupy opakovat.

Řízení o předběžné otázce

Pokud by však ÚS dospěl k názoru, že takový postup z nějakého důvodu není možný - v takovém případě žádám ÚS, aby vyvolal řízení o předběžné otázce u Evropského soudního dvora v Lucemburku.

Mám totiž za to, že úředně, notářsky prokázaná krádež důležitých dokumentů a současně fakt, že tato krádež a další manipulace znemožnily normální průběh řízení porušily moje zájmy, které jsou chráněny také komunitárním evropským právem.

Tyto zájmy navíc byly chráněny již „asociační dohodou“ České republiky s EU, kde je také přímý odkaz na mezinárodní konvence o lidských právech, které byla ČR povinna dodržovat již před svým vstupem do EU, a které hovoří rovněž o právu na spravedlivý soudní proces. Tyto zdroje komunitárního evropského práva jsou samozřejmě aktuální a závazné pro Česko i nyní po vstupu do Unie.

Pro úplnost uvádím některá fakta, týkající se této věci v originálním znění v hlavním úředním jazyce EU:

The European Union has always affirmed its commitment to human rights and fundamental freedoms and has explicitly confirmed the Union's attachment to fundamental social rights. The Amsterdam Treaty has established procedures intended to secure their protection.

The Treaty stresses the respect of the fundamental rights, especially those guaranteed by the European Convention on Human Rights (ECHR), adopted in Rome in 1950 by the members of the Council of Europe. The Preamble of the European Community Treaty refers to the fundamental social rights by pointing to the 1961 European Social Charter (Council of Europe) and the 1989 Community Charter of the Fundamental Social Rights of Workers.

According to the Treaty, the EU has the power to take appropriate action to combat discrimination. The possible grounds of intervention are discrimination based on sex, race or ethnic origin, religion, belief, disability, age or sexual orientation. In this regard the EU has implemented policies to achieve equal opportunities for women and men.

The Amsterdam Treaty has formally empowered the European Court of Justice to ensure the respect of fundamental rights and freedoms by the European Institutions.

Nevím však, zda je v komunitárním právu nějaký precedent, který by konkrétně určoval postup soudu v situaci, kdy se úředně prokáže vykradení soudního spisu u obecného soudu a následné technické procesní potíže při zpracování takového případu u některého ústavního soudu jinde v Evropě.

Ovšem mám zato, že obecná ustanovení komunitárního práva, která se týkají dodržování lidských práv a zejména práva na spravedlivý soudní proces mohou být na tuto situaci bez potíží aplikována.

Poznámka

Bohužel jsem teprve nedávno, přímo při prezenčním studiu svého soudního spisu na ÚS zjistil, že součástí spisu vedeného ÚS je také vyjádření soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4, JUDr. Miloslavy Hnátkové, která věc vyřizovala u nalézacího soudu.

Tato soudkyně uvádí, že údajně neví o jakou odcizenou listinu se mělo jednat a také, že jsem prý již v začátcích soudního řízení důrazně před reportéry oznamoval ztrátu listin, která se prý nakonec našla. Vše prý mohlo být součástí připravovaného televizního spotu, dle jejího vyjádření zřejmě s cílem zdiskreditovat soud.

Pravda je však taková, že došlo k odcizení celkem dvou dokumentů nikoli jednoho, jak uvádí soudkyně. Oba založila do spisu advokátka protistrany JUDr. Dana Janovská. Později se však ukázalo, že oba dokumenty slouží spíše v prospěch navrhovatele. Advokátka během výslechu tvrdila, že tyto dokumenty nikdy ve spisu nebyly.

Z toho důvodu mi zmíněná soudkyně zakázala položit související otázky, týkající se však věci a také argumentů odpůrce, který tvrdil, že vlastní prací dosáhl poměrně vysokého obratu a používal tento vzor jako hlavní argument ve věci řízení o neplatnost výpovědi.

Cílem mé otázky bylo zpochybnit morální integritu žalovaného a také jeho tvrzení, neboť se domnívám, že tento jeho dosahovaný obrat byl dosažen v přímé souvislostí s trestnou činností, kterou, jak se domnívám, sám žalovaný páchal. Což by ovšem znamenalo zcela jiný pohled na situaci.

Říkám zde otevřeně, že se na základě některých souvislostí domnívám, že to byla právě advokátka protistrany JUDr. Dana Janovská, která listinu ze spisu ukradla, poté co se ukázalo, že tento původně její důkaz je naopak příznivý pro mne - v můj prospěch.

Soudkyně dr. Hnátková mi vyhrožovala dokonce pokutou 50 tis. korun za údajné zdržování jednání. Trval jsem však na svém a prokázalo se, že oprávněně. Zatímco jedna z listin se nalezla, druhá nikoliv. Ani nález jedné z těchto listin v však nepřesvědčil soudkyni aby mi povolila opětovné položení rozhodujících otázek panu odpůrci.

Neudělala ani rekonstrukci spisu, jak jsem navrhoval. Z důvodů zákazu zvukového záznamu to však mohu prokázat jen svědecky nikoli zvukovým záznamem, jak jsem měl v úmyslu.

Pokud tedy tato soudkyně tvrdí, že údajně neví o jakou listinu se jedná, je zřejmé, že při psaní vyjádření pro ÚS vůbec neprostudovala příslušnou pasáž svého vlastního úředního zápisu.

Domnívám se, že mě svým vyjádřením JUDr. Miloslava Hnátková před Ústavním soudem poškodila. Proto ji písemně žádám o omluvu a také o vysvětlení situace pro Ústavní soud. Pokud by z její strany nebyla dobrá vůle věc řešit smírně, nezbude, než podat trestní oznámení.

Poznámka II

Mám za to, že celé řízení u obecných soudů o neplatnost výpovědi vlastně vůbec není sporné. Žalovaný mi totiž zhruba po dvou měsících od podání žaloby doručil jinou výpověď, ovšem v ní je uveden také jiný výpovědní důvod. V této výpovědi jasně potvrzuje, že v té době jsem stále jeho zaměstnancem. To navíc stvrzuje další písemností s podobným obsahem.

Je tedy jasné, že obě strany se v tom hlavním tvrzení o které šlo v celém řízení u obecných soudů - tedy že jsem stále zaměstnanec AC Systems s.r.o. - minimálně dvakrát v rozhodném období již shodly.

Podotýkám, že jsem opět ihned požádal o přidělení práce, ovšem bez jasné odpovědi od žalovaného.

Přes moji veškerou snahu však obecné soudy bohužel tento jasný argument vůbec nebraly v úvahu. A tak přestože jsem si myslel, že jde o ryze formální soudní řízení, skutečnost je úplně jiná.

Již zhruba 5 let se soudím. Soudní spis je vykrádán. Nepomáhá ani notářsky ověřené potvrzení o krádežích. Soudce Ivo Veselka z Městského soudu v Praze, poté, co si nezákonně vynutil vypnutí zvukového záznamu, aby získal neomezenou vládu nad osudem občanů, ignoroval veškeré nabízené úřední důkazy o krádežích.

Jeho vyjádření mimo záznam jsou takového charakteru, že opravdu upřímně pochybuji, že by mohl profesně obstát v jakékoli situaci, kdy by byl soudní proces jenom trochu spravedlivý.

Jen ještě podotýkám, že jsem svoje zájmy hájil vždy sám, bez právního zastoupení advokátem či jiným poradcem. Na takový postup však mám právo, jak jsem pevně přesvědčen. Nezákonné zákazy zvukového záznamu však znamenaly jasnou diskriminaci neboť jsem tak svoje zájmy účinně hájit nemohl.

Věřím proto, že přimete moji otevřenost, se kterou vyjadřuji svůj názor, že JUDr. Ivo Veselka není hoden toho, aby pracoval jako soudce v české justici a že má hlavní podíl na nevyřešení tohoto vlastně zcela jednoduchého případu. Pokud by totiž účinně neblokoval soudní řízení, věc by byla dávno vyřízena.

Podotýkám, že ačkoli mám výhrady i k činnosti soudkyně nalézacího soudu, za hlavní příčinu špatných rozhodnutí považuji Dr. Iva Veselku. Před Obvodním soudem bylo zpočátku řízení sice komplikované a pomalé ale férové.

I bez zastoupení advokátem jsem původně věc bez potíží vyhrál. Potíže nastaly, až když jsem požádal (podle tehdejšího předpisu se totiž ještě muselo žádat) o povolení pořídit zvukovou či dokonce videonahrávku celého řízení.

Chtěl jsem tak eliminovat obsáhlé a jak se domnívám demagogické argumenty advokátky dr. Dany Janovské. Věrný záznam procesu by totiž jednání dramaticky urychlil a paní doktorka by nemohla soudu beztrestně lhát. Takto jsou zaznamenány jen některé části výpovědí a to nikoliv autenticky, což je podle mě obecný a značný problém civilního řízení v Česku.

Můj požadavek na audiozáznam řízení byl podle mého názoru jediným důvodem obratu v řízení. Poté se totiž všichni soudci nalézacího a odvolacího soudu chovali již tak nepřátelsky, že mi nedali vůbec žádnou šanci a nepomohly mi ani důkazy takové síly, které nyní nabízím vám soudcům a soudkyním Ústavního soudu.

Rozhodnutí

Vážené soudkyně, vážení soudci,

Rád bych vás ještě informoval o svém rozhodnutí. Během řízení, které jsem před cca 5 lety inicioval svou žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 a které pokračovalo u Městského soudu v Praze, dále pak před Nejvyšším soudem ČR a následně také u vašeho Ústavního soudu ČR, jsem identifikoval následující jevy, které velmi účinně brání nalézání spravedlnosti před českými soudy:

1) Soud nevnímá dohodu stran. Soud z neznámých důvodu vůbec nebere v úvahu, že se strany již předem písemně dohodly, že jde vlastně v jistém smyslu o nesporné řízení viz Poznámka II.

2) Soud pojímá některé úkony zcela formálně například čtení důkazů na nalézacím soudu má takovou úroveň, že člověk sedící 2 metry od předčítající soudkyně není schopen jejímu zcela „strojovému“ přednesu vůbec porozumět.

3) Soudní spis je veden velmi nedbale. Stránky nebyly dokonce velmi dlouho ani očíslovány. Listiny byly založeny zcela volně bez jakékoli vazby. Poslední dvě věci se změnily až poté, co se o případ začaly zajímat novináři z tehdejšího deníku Super.

4) Čísla stránek v soudním spisu jsou přepisována, nečitelná, u řady dokumentů chybí vůbec. Pokud by se ztratila jakákoliv listina není téměř možné spolehlivě prokázat, že ve spise vůbec byla.

5) Soud vůbec neeviduje pohyb spisu chodil jsem celkem pravidelně kontrolovat stav spisu. Asi dvakrát se mi stalo, že pracovníci kanceláře ani nenapsali záznam o mé výpůjčce soudního spisu. Musel jsem důsledně trvat na tom, aby úřední záznam vůbec provedli.

6) Soud vůbec nehlídá listiny v soudních spisech. Během doby, kdy jsem nahlížel do spisu, se mi minimálně dvakrát stalo, že pracovníci kanceláře místnost úplně opustili a spis tak nebyl pod jejich kontrolou. Mohl jsem teoreticky cokoliv odnést nebo naopak vložit do spisu. Při předávání se spis rovněž nijak důkladně nekontroluje. Předpokládám však, že totéž se děje i během návštěvy protistrany.

7) Soud není schopen přinutit protistranu k vydání adresy svědka. Protistrana opakovaně odmítá vydat adresu zaměstnance, kterou podle zákona musí mít např. v účetních dokladech. Soud však hlavně není schopen prosadit toto své právo udělením pokuty nebo jiným vhodným prostředkem. Nekoná svoji povinnost a protistrana takto beztrestně snižuje důstojnost celého řízení. Neboť je zřejmé, že údaje existují ale že soud nemá autoritu na jejich vynucení silou.

8) Odmítnutí rekonstrukce spisu - Soud naopak vyhrožuje žalobci pokutou 50 tis. korun za údajné zdržování řízení. Poté, co se krádež ze spisu na místě úředně prokáže, soud vůbec nereaguje a ani se nesnaží spis zrekonstruovat a provést ovlivněnou část řízení znovu, ačkoli je to navrhováno.

9) Lživé údaje Ústavnímu soudu - Soudkyně obvodního soudu píše Ústavnímu soudu vyjádření ke stížnosti, ve kterém uvádí jasně lživé údaje a očerňuje žalobce.

10) Předseda soudu (OS pro Prahu 4) vůbec nevyřizuje stížnosti a tento postup odůvodňuje zcela nesmyslnými logickými strukturami. Podání, které bylo normálně podepsáno, označuje jako anonymní, patrně proto, aby na něj nemusel vůbec nijak reagovat, přestože má k dipozici jméno, číslo spisu a tedy i adresu stěžovatele.

11) Obvodní soud zakazuje zvukový záznam řízení soud neprování věrný kompletní úřední záznam řízení. Navíc ale stranám sporu takový záznam znemožňuje při veřejném líčení, bez jakéhokoli rozumného odůvodnění. Nepomáhají ani návrhy na uložení nahrávky do notářské úschovy. Řízení není přezkoumatelné

12) Městský soud protizákonně a opakovaně zakazuje zvukový záznam řízení. A to již v době platnosti nového zákona o soudech a soudcích. Tak si vytváří prostor pro rozhodování, kde jediným argumentem je soudcova libovůle, nikoli zákon. Zákazy nijak neodůvodňuje.

13) Městský soud odmítá návrhy na rekonstrukci ztracené části soudního spisu. Bez jakéhokoli vysvětlení ignoruje dokonce i úřední notářský záznam o vykradení spisu.

14) Jako občan nemohu svobodně podat dovolání ani ústavní stížnost bez toho, aby ji v prvním kole rozhodoval advokát. Tak jsou moje práva porušována obzvlášť nebezpečným způsobem, který justici odcizuje běžným občanům, jako málo co jiného. Mj. je tento princip v rozporu s ústavní deklarací rovnosti všech občanů. Zde upozorňuji na zcela odlišnou praxi štrasburského soudu.

15) V soudním řízení mě nemůže zastupovat soustavně a za úplatu nikdo jiný než advokát. Úzká skupina lidí má nijak nezasloužený monopol, který je založen na potlačování mého práva na přiměřenou obranu proti nezákonnostem. Zde upozorňuji na zcela odlišnou praxi štrasburského soudu.

16) Pokud by mě zastupoval neadvokát jednorázově u obecného soudu, nemohou mu být proplaceny ani prokázané výdaje a odměna.

17) Argumenty Nejvyššího soudu NS konstatuje sice , že manipulace se spisem a jeho rozkradení by byly pádným důvodem k opakování části řízení. Pak ale zcela ignoruje notářské osvědčení, televizní záznam a další jasné důkazy (uvedené výše) o krádeži a dovolání nelogicky zamítá.

18) NS zamítá stížnost proti zákazu zvukového záznamu jako právně nevýznamnou. V rozporu se stanoviskem mnoha vysokých představitelů české justice a hlavně v rozporu s logikou věci. Není-li spolehlivý záznam, nelze soudní řízení přezkoumat. Je třeba vzít v úvahu, že ne všichni soudci jsou schopni zastávat svoje pracovní posty. Mnozí pro svoji práci nemají z různých důvodů schopnosti, například morální předpoklady, a nejsou vůbec schopni vést férový proces. Předpokládám však, že takových soudců není zase tak mnoho, jak se někdy veřejnost domnívá. Mediální obraz justici však bohužel vytvářejí nejvíce právě takové „osobnosti“.

19) Z technických příčin Ústavní soud neprovedl ani ty nejzásadnější důkazy o vykradení soudního spisu. Bohužel ani Ústavní soud zatím nezjednal nápravu situace.

20) Neexistuje dálkový přístup ke spisům, proto jsem se ani nemohl prakticky dozvědět o lživých informacích, které poskytla během řízení soudkyně Obvodního soudu přímo Ústavnímu soudu v souvislosti s vyřizováním mé předešlé stížnosti a které mě před ÚS poškozují.

Dobře vím, že uvedené jevy a způsob práce naštěstí není vlastní všem soudcům. A také, že se může kdykoli stát politování hodné technické nedopatření, jako například nyní během řízení před Ústavním soudem.

Téměř každý z těchto důvodů však může „obrátit“ výsledek soudního řízení. Velmi nebezpečná je ale zejména jejich kombinace. A to zejména pro právně nezastoupeného běžného občana. Ta mimo jiné umožňuje v české justici přežívat velmi nebezpečným lidem, kteří spolehlivě likvidují jakoukoli snahu ostatních férových a poctivých soudců o dobré vztahy s veřejností.

Proti segregaci a diskriminaci

Na druhé straně považuji za zcela zásadní opakovaně zdůraznit, že osobní obhajobu svých vlastních zájmů před soudem osobně považuji za zcela nejzákladnější lidské právo. Rovněž považuji za systémově špatné, pokud nemohu takto pomáhat dalším osobám.

Veškerá ustanovení, které zakládají nerovnost občanů před zákonem Zákon o advokacii, příslušnou pasáž Zákona o ústavním soudu nebo o.s.ř. pokládám za protiústavní. Mimo jiné konstatuji, že mě tato ustanovení českých zákonů (bod 13 až 16 výše uvedeného seznamu) velmi během řízení u obecných soudů poškodila.

Stálo mě například nesmírné úsilí, než jsem nalezl advokáta, kterému nyní velmi důvěřuji a který mě nyní v řízení před Ústavním soudem zastupuje. To však pokládám za velmi šťastnou náhodu. Řada jiných občanů takové štěstí v situaci, kdy jsou z různých důvodů oslabeni (například finančně) nemá. Považuji to za zásadní systémový problém.

Chtěl bych však jednat se všemi advokáty na základě rovnosti občanů před zákonem. Nechci, aby měl kdokoliv monopol na obranu mých osobních práv před soudy. Takové svoje procesní postavení, takovou diskriminaci a segregaci lidí a to dokonce před Ústavní nebo Nejvyšším soudem, pokládám za velmi ponižující, morálně dlouho přežilou a nepotřebnou. Myslím také, že je to jeden z důvodů poměrně značné nedůvěry, kterou řada občanů k justici chová. A také jedna z příčin ohromné neefektivity našeho justičního systému.

Upozorňuji na prastarou evropskou a antickou tradici, ke které by bylo potřeba se alespoň částečně navrátit a kde bylo advokátům dokonce přímo zakázáno hovořit před soudy a zastupovat tak klienty. Mohli však připravovat různé soudní písemnosti. Jedině přímý zákazník soudu mohl před soudem jednat na svůj vlastní účet.

Takovou přísnou úpravu vztahů sice nyní nežádám, nicméně vyzývám ÚS, aby učinil kroky k ukončení této nedůvodné diskriminace prostých lidí neprávníků a neadvokátů před zákonem. Aby zrušil institut de fakto advokáta a soudce v jedné osobě, který rozhoduje řadu věcí jako další kvazi soudní instituce, jejíž rozhodnutí není vůbec přezkoumatelné.

Je zřejmé, že zde došlo ke zcela evidentnímu selhání kontrolních mechanizmů a z poskytovatelů služeb advokátů se stali vlastně soukromí soudci. Kteří mají zcela nezaslouženou a systémově nesmyslnou převahu nad svými vlastními zákazníky.

Je úkolem státu, který se zavázal dodržovat lidská práva v Ústavě, což je zřejmě jistá fikce společenské smlouvy občanů se státem, aby rozhodoval. Respektive jeho soudní moci. Stát a jeho nezávislé soudy jedině by tedy měly rozhodovat o soudních podáních, zde odkazuji na procesní postupy štrasburského evropského soudu, ten může posloužit jako inspirace v tomto směru. Stát však musí pro soudy vytvořit takové podmínky, aby se všechna podání mohla stát předmětem soudního přezkumu.

Nikoli se této povinnosti alibisticky zbavovat a pověřovat jejím výkonem nějakou soukromou organizaci, za kterou advokáty a jejich komoru považuji v tomto smyslu. Stát si nesmí vůbec dovolit takto hanebně zacházet s nejzákladnějšími právy svých občanů, nemá na to právo.

Je sice pravda, že některé finančně slabší advokátní kanceláře mohou být zcela závislé na zachování monopolu a na zachování nelidského, ponižujícího postavení běžných neprávníků. Ovšem ani takové argumenty nemohou převážit nad tím, že stávající stav je hrubým zásahem do osobní svobody cca 95% celé české populace.

Zaměstnanost takových lidí pak považuji spíše za sociální opatření, zcela proti pravidlům trhu, která my ostatní, všichni neprávníci, musíme respektovat ve všech jiných oblastech života. Vím také, že řada advokátů poukazuje na skutečnost, že takový monopol vlastně devalvuje vnímání celé jejich profese, podobně jako profese soudce a celé justice jako systému.

Budu proto v dalším řízení konkrétně žádat ÚS o jejich zrušení některých částí zákonů z důvodu jejich kolize s Ústavou.

Jednou z mála možností, jak docílit v krátké době nápravy je v co nejširší míře využít veřejnosti soudního řízení.

Proto jsem se rozhodl publikovat veškeré materiály, celý soudní spis na webových stránkách www.kolaja.cz (během měsíce července) a částečně také na www.ejustice.cz. (Týká se to nejprve také této ústavní stížnosti tu publikuji současně s jejím podáním) A to včetně jmen všech osob.

Rovněž budu žádat štrasburský soud o rozhodnutí ve věci soudních průtahů, které se mi s ohledem na typ sporu, který vedu, zdají zcela fatálně nepřeměřené.

Tato podání však budu činit zcela veřejně a budu také pomáhat v podobné činnosti dalším občanům mj. budu publikovat také obsah například štrasburských soudních spisů.

Notářské osvědčení

Věřím, že se mi podaří přesvědčit Ústavní soud, že notářské osvědčení, které jsem použil jako důkaz o vykradení svého soudního spisu, je relevantní, důvěryhodný a přesvědčivý prostředek. Nevím jakým jiným, silnějším způsobem bych mohl takovou věc prokázat.

Snad jedině návštěvou parlamentní komise či osobně ústavních činitelů u zmíněného soudu ve spisovně to jsou však prostředky, které jako běžný občan, navíc neprávník, nemám samozřejmě k dispozici.

Pokud by se však ukázalo, že notářské osvědčení obecně jako důkaz nemá potřebnou právní sílu a přesvědčivost, jak by někdo mohl odvozovat (věřím, že mylně) z odůvodnění některých soudních dokumentů, musel bych se bránit opět soudní cestou.

Musel bych zřejmě zažalovat Notářskou komoru a žádat na ní notářský poplatek zpět a zřejmě také i náhradu způsobené škody. Za notářský úkon jsem řádně zaplatil ze svých velmi velmi skromných prostředků a je pro mne velice nemilým překvapením, že jej zatím soudy zcela zásadně ignorují.

Závěr

Vážené soudkyně, vážení soudci,

Věřím, že pochopíte mé důvody a přijmete moje rozhodnutí a postupy, které jsem zvolil, s pochopením. Věřím také, že vás budu moci ještě přesvědčit, že nemám v úmyslu českému soudnictví nijak škodit. Spíše naopak, jde mi o to, abychom společně pojmenovali ty problémy, které nás soudce i jejich zákazníky trápí společně.

Snažím se o to na veřejných debatách o české justici, které již dlouho organizuji. Také na stránkách www.ejustice.cz, které jsem založil a jejichž provozování mě velmi naplňuje a je pro mě velkou výzvou k pokusu navázat dialog mezi vámi soudci a vašimi zákazníky. Snažím se o to i v debatách s vašimi zahraničními profesními kolegy, neboť se domnívám, že jejich zkušenosti mohou být prospěšné české justici, soudcům i uživatelům soudů.

Právě takové zahraniční zkušenosti, konkrétně z Kanady a ze Spojených států mě vedou k názoru, že veřejná a dálkově přístupná forma soudního spisu může znamenat žádoucí impuls. A to jak pro kvalitu samotné soudcovské práce, tak pro zájem o justici ze strany výkonné a zákonodárné moci. Protože dobře vím, že řada problémů, které ovlivnily jistě i vyřizování mého případu, je dána historickým vývojem a rozhodně z těchto problémů neviním všechny soudce paušálně.

Přestože jsem třeba přesvědčen o technickém či profesním pochybení samotného vašeho Ústavního soudu ČR během projednávání mé předchozí stížnosti, v žádném případě to pro mě není důvodem, abych pochyboval o profesních kvalitách či smyslu Ústavního soudu ČR. V této souvislosti se omezím jen na poznámku, že všude, kde rozhodují lidé, může dojít k omylu. Je to dáno lidskou přirozeností. Mnohem více jde o to, aby byl takový omyl férově rozpoznán a v reálném čase napraven.

Vážení přátelé,

vy jako soudci a soudkyně Ústavního soudu ČR máte pravomoc rozhodovat o osudech lidí na území České republiky i o tvorbě precedentů, kterými se budou řídit také vaší kolegové ze soudů obecných.

Věřím, že moje stížnost bude mít za následek jednak nápravu vztahů v tomto konkrétním případu. Dále pak ale v to, že snad přispěje svým malým dílkem k žádoucímu pozitivnímu pohybu ve vztazích obecné veřejnosti a soudů, k lepšímu nastavení mechanizmu v justici a zejména také ke zlidštění celého systému. Snad se také podaří soustředit pozornost na tyto závažné problémy i ze strany dalších státních mocí, výkonné - vlády a zákonodárné - parlamentu.

Množství prostředků a úsilí, které jsem vynaložil na zpracování konkrétní kauzy by totiž jinak ani nemělo smysl.

Prosím, uvažte moje argumenty a rozhodněte spravedlivě.

V Praze, 7. června 2004, s úctou David Kolaja, stěžovatel, kolaja@ejustice.cz

Přílohy (zasílám samostatným mailovým podáním):

• Napadené rozhodnutí Ústavního soudu
• Videozáznam Manipulace se soudními spisy (TV Nova) ze dne 17/6/2002
• Notářské osvědčení Výsledek úředního ohledání soudního spisu v prostorách Obvodního soudu pro Prahu 4
• Vyjádření soudkyně JUDr. Miloslavy Hnátkové k řízení před Ústavním soudem.

Rozdělovník

1) elektronická podatelna ÚS

2) předseda a místopředsedkyně ÚS

3) pozorovatelé 10 x

4) www.ejustice.cz (publikováno veřejně)