Češi, hledající spravedlnost ve Štrasburku, mohou být postupem tamního soudu krutě rozčarováni. Soud sice českým žalobcům běžně přiznává odškodnění i za nehmotnou újmu, způsobenou třeba průtahy v řízení v Česku. Z vyjádření našeho vládního zmocněnce však jasně vyplývá, že samotný štrasburský soud pracuje zoufale pomalu - běžná délka řízení je 5 roků a stav se rychle zhoršuje.

Jedním z příspěvků na Dni otevřených dveří v Hradci Králové (květen 2005), který byl očekáván s velkou pozorností, bylo bylo právě vystoupení Víta Schorma, vládního zmocněnce pro zastupování naší země před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. K tématu se nyní na Ejustice.cz vracíme. První část vystoupení Víta Schorma tvoří krátký úvod do problematiky - o úkolech štrasburského soudu a o průběhu řízení před ním - tuto část najdete v tomto článku.

Výklad Víta Schorma sledovala velmi početná skupina stěžovatelů. Někteří z nich absolvovali dlouhé soudní maratony před českými soudy a mnozí z nich také u štrasburského soudu. Tito lidé mají rozsáhlé zkušenosti s mnoha typy soudů a soudních řízení. Jsou známí svým kritickým postojem k činnosti štrasburského soudu. Kromě toho byli v soudní síni také přítomni studenti středních škol hradeckého regionu.

Doslovný přepis vystoupení pana Víta Schorma:

Dobrý den, mé jméno je Vít Schorm a mým úkolem v České republice je zastupovat vládu České republiky před Evropským soudem pro lidská práva.

Jaké jsou moje úkoly

Myslím si, že je důležité toto říci, abychom si hned na začátku vyjasnili, jaká vlastně moje úloha je a jaké ke mně můžete na závěr směřovat dotazy. Snad bych se také pokusil odlišit Evropský soud pro lidská práva od jiných mezinárodních soudních institucí, s nimiž bývá často zaměňován. Protože mezinárodních soudů je více, ne ke všem je přímý přístup, ne všechny tyto soudy řeší otázky lidských práv.

Rada Evropy

Evropský soud pro lidská práva sídlí ve Štrasburku. Je to soudní orgán zřízený v rámci mezinárodní organizace, která se jmenuje Rada Evropy. Tato mezinárodní organizace dnes sdružuje 46 evropských států a je odlišná od Evropské unie nebo Evropských společenství. Dokonce by bylo dobré vědět, že ta modrá vlajka s dvanácti žlutými hvězdami je vlajkou Rady Evropy, která byla zapůjčena Evropské unii.

Evropská unie

Evropská unie jako nadnárodní společenství, které sdružuje 25 států, dá se říci, že prakticky všechny členské státy Evropské unie jsou zároveň členskými státy Rady Evropy, má také své soudy. Hlavní soudní orgán se jmenuje Soudní dvůr Evropských společenství a sídlí v Lucemburku. K tomuto soudu není přímý přístup, leda že by někdo, kdo je adresátem nějakého rozhodnutí Evropských společenství, podával žalobu proti tomuto rozhodnutí. Takže není to soud, který by sloužil pro podávání stížností na členské státy.

OSN - Mezinárodní soudní dvůr

Konečně už delší dobu existuje i Mezinárodní soudní dvůr, který sídlí v Haagu a který řeší výlučně stížnosti mezi členskými státy Organizace spojených národů. Takže to jsou tři takové soudy, které sídlí na území evropského kontinentu, každý je jiný a vlastně jenom ke štrasburskému Evropskému soudu pro lidská práva existuje přímý přístup občanů na základě individuálních stížností.

Každá země má "svého" soudce

Pokud jde o vztah štrasburského soudu k členským státům, tak by asi bylo dobré říci dvě věci. Jedna se týká soudců toho soudu a druhá se týká kanceláře toho soudu. Soudci jsou voleni parlamentním shromážděním Rady Evropy na základě kandidatur, které předkládají jednotlivé členské státy. V tom soudu tedy sídlí, resp. zasedá vždy jeden soudce, který je zvolen za daný stát. Každý stát má předložit tři kandidáty a parlamentní shromáždění poté, co vyslechne kandidáty a přezkoumá dokumenty, které jsou společně s jejich kandidaturou předloženy, zvolí soudce za ten který stát.

V současné době je funkční období šestileté, čili soudce je zvolen na šest let, může být zvolen znovu. Nový protokol k Evropské úmluvě o lidských právech, který je tím základním dokumentem, na jehož základě funguje Evropský soud pro lidská práva, toto funkční období prodlužuje na devět let s tím, že soudci nemohou být zvoleni znovu. Nominací končí vztah soudce ke státu, který ho nominoval. Byť samozřejmě stát, který soudce nominoval, tedy ta skutečnost má určitý význam pro další řízení před Evropským soudem pro lidská práva.

Tajemné spojení neexistuje

Také se hodně často říká, že existuje nějaké tajemné spojení mezi kanceláří Evropského soudu pro lidská práva a příslušným státem. Pracovníci kanceláře Evropského soudu pro lidská práva jsou rekrutováni na základě konkursů. Konkursy pořádá Rada Evropy a členské státy nemají do výběru vůbec co mluvit, jejich vliv tam je naprosto nulový. Takže není pravda, že by lidé, kteří pracují v kanceláři štrasburského soudu byli nějakými exponenty toho kterého členského státu.

Oni i soudci prostě fungují nezávisle na členských státech. Jsou placeni z rozpočtu Rady Evropy, který ale samozřejmě vzniká na základě příspěvků jednotlivých členských států, ale nemají žádnou zpětnou vazbu na ten stát, jsou na něm nezávislí. Pokud by žádné záruky nezávislosti neexistovaly, tak by samozřejmě bylo těžké hovořit o tom, že Evropský soud pro lidská práva je soudem v tom smyslu, v jakém mu rozumíme v poslední době - jako nezávislý a nestranný orgán.

Přímý přístup do Štrasburku

Pokud jde o řízení před Evropským soudem pro lidská práva, zmínil jsem se už o tom, že k tomuto soudu existuje přímý přístup na základě individuálních stížností. O tom se ostatně velmi často píše v novinách a hovoří v jiných sdělovacích prostředcích, takže to vám určitě není neznámé.

Podání stížnosti je velmi jednoduché

Dokonce zde vidím lidi, kteří to již sami vyzkoušeli a čekají nebo se již dočkali nějakého výsledku v řízení před strassbourským soudem, takže to je vcelku banalita. Já bych snad k podávání stížností řekl, že podat si stížnost je poměrně velmi jednoduché, protože může být podána v jazyce členského státu Rady Evropy, byť oficiálními jazyky jak Rady Evropy, tak strassbourského soudu jsou angličtina a francouzština.

Podání také v češtině a bez advokáta

Stížnost je tudíž možno podat i v češtině. Není potřebné zastoupení advokátem, alespoň ne pro podání stížnosti. Nejjednodušší cesta je stáhnout si z internetových stránek soudu příslušný formulář stížnosti, který tam existuje ve všech jazykových mutacích, vyplnit ho a zaslat na adresu, která je tam uvedena na adresu štrasburského soudu.

Pro to, aby byla stížnost projednatelná, musí splňovat určité podmínky, které jsou v Úmluvě zakotveny. Jsou to tzv. podmínky přijatelnosti stížností. Podobně jako u našeho Ústavního soudu nebude každé podání projednáno jako ústavní stížnost. A i když bude, tak může být jako ústavní stížnost odmítnuto právě pro nesplnění určitých podmínek přijatelnosti, byť u našeho Ústavního soudu se to neříká těmito slovy.

Podmínky přijatelnosti

Mezi hlavní podmínky přijatelnosti patří, že stížnost musí být podána po vyčerpání účinných vnitrostátních prostředků nápravy, což je vyjádřením principu subsidiarity. Napřed si mají členské státy vyřešit problém, na který ten stěžovatel poukazuje, samy.

Předpokladem pro čerpání účinných prostředků nápravy samozřejmě je, že takové prostředky nápravy existují. To znamená, že případ od případu je třeba zhodnotit, jaké prostředky nápravy bylo možno vyčerpat a zda byly způsobilé napravit tu situaci.

U nás je obecným prostředkem nápravy ústavní stížnost, čili normálně to platí, ale samozřejmě z tohoto pravidla jsou výjimky právě proto, že třeba ústavní stížnost nemusí být způsobilá zjednat nápravu. Že je třeba, aby před podáním stížnosti ke štrasburskému soudu bylo učiněno podání k Ústavnímu soudu a aby Ústavní soud rozhodl.

Šestiměsíční lhůta

S tímto pravidlem je spojeno i pravidlo šestiměsíční lhůty po posledním vnitrostátním rozhodnutí. Čili jen ve lhůtě šesti měsíců poté, co vnitrostátní řízení skončilo, je možno obrátit se na strassbourský soud.

Další zásadou je, že stížnost by měla být slučitelná s Úmluvou. To vypadá velice složitě, ale já bych to ilustroval na některých případech. Takzvaně věcně neslučitelná s Úmluvou je stížnost, na kterou se Úmluva nevztahuje. Příkladem je restituční podmínka státního občanství. Osoby, které se domáhaly vydání určitých věcí v restituci, musely splňovat celou řadu zákonných podmínek.

Pokud tyto podmínky nesplňovaly, tak neměly žádnou naději na to, že se vydání věcí v restituci domohou. To platí typicky i pro restituční podmínku státního občanství. Kdo nebyl občanem, nemohl dosáhnout vydání majetku. Čili stížnost na nerespektování majetkových práv byla neslučitelná s Úmluvou právě proto, že když neměli žádnou naději, že se nějakého majetku domohou, tak na žádný majetek, ani ve smyslu nějaké pohledávky, nějaké naděje neměli.

Další neslučitelností je neslučitelnost osobní. Stížnost mohou podat pouze fyzické osoby, tj. lidé anebo nestátní právnické osoby. Může to tedy být nějaké sdružení, ale nemůže to být obec, kraj, prostě něco, co je zřízeno zákonem jako veřejnoprávní korporace. Město Hradec Králové nebo královéhradecký kraj by stížnost do Štrasburku podat nemohlo.

Další neslučitelností je neslučitelnost časová. Česká republika je vázána Úmluvou od 18. března 1992, to znamená, že všechny události, které se staly před tímto datem, nemohou být předmětem stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Samozřejmě jak léta jdou, tak se význam této časové hranice neustále zmenšuje.

Zjevně neopodstatnělé stížnosti

Stížnost může být také odmítnuta jako nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost. To znamená, že buď není dostatečně doložena nebo soud po určitém přezkoumání shromážděných podkladů dospěje k závěru, že k porušení Úmluvy nedošlo. Teprve tehdy, pokud stížnost projde tímto hodnocením přijatelnosti, může soud ve Strassbourku přikročit k hodnocení její důvodnosti, to znamená vydat o té stížnosti rozsudek.

Snad bych řekl, že se stížnost může týkat celé řady událostí. Může v ní být namítána celá řada různých porušení Úmluvy nebo dodatkových protokolů k Úmluvě, takže každý aspekt této stížnosti se bude hodnotit zvlášť a v některých aspektech ta stížnost může být nepřijatelná, ale v jiných naopak zase přijatelná a dokonce i důvodná.

Korespondenční řízení je pravidlem

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva probíhá v naprosté většině případů písemnou cestou. Probíhá zhruba tak, že po podání stížnosti prochází stížnost jakýmsi prvním hodnocením toho, jestli není zjevně nepřijatelná. Pokud tříčlenný výbor soudců strassbourského soudu dospěje k závěru, že stížnost zjevně nesplňuje podmínky přijatelnosti, tak ji odmítne.

Nevydá o tom žádné dlouhé odůvodněné rozhodnutí a ten, kdo stížnost podal, je informován pouze dopisem, že tříčlenný výbor soudců v tom či onom složení, toho a toho dne stížnost projednal a prohlásil ji za nepřijatelnou. Ale s tímhle já osobně nemám příliš velké zkušenosti, protože tyto zjevně nepřijatelné stížnosti vůbec nejsou oznámeny vládě žalovaného státu, aby se k nim vyjadřoval.

Písemné řízení je rychlejší

Teprve v případech, kdy stížnost není zjevně nepřijatelná, je vláda žalovaného státu žádána o to, aby ke stížnosti zaujala nějaké stanovisko. V takovém případě už bude o stížnosti rozhodovat sedmičlenný senát štrasburského soudu a může i tehdy po stanovisku vlády opět tu stížnost prohlásit za nepřijatelnou. Buď z části nebo v plném rozsahu. Může ji ale také prohlásit za přijatelnou a přistoupit k hodnocení její důvodnosti. Řekl jsem, že valná většina řízení probíhá písemně. Je tomu tak především z toho důvodu, že písemné řízení je přece jen rychlejší, že svolání ústního jednání je organizačně náročnější a navíc opravdu většina stížností zkoumání na ústním jednání nevyžaduje.

Veřejné jednání

Soud svolává ústní jednání jen tehdy, pokud mezi členy senátu převažuje názor, že by bylo dobré položit stranám nějaké doplňující otázky v rámci veřejného jednání. Pokud řízení neprobíhá celé písemně, tak se koná veřejné jednání. Veřejné jednání vypadá zhruba tak, že na začátku zástupci stran to znamená zástupce stěžovatele a zástupce vlády přednesou úvodní řeči v délce třiceti nebo čtyřiceti minut. Potom existuje možnost nějaké vzájemné odpovědi a následně soudci kladou otázky, na které by ti zástupci stran měli být schopni odpovědět v jednací místnosti. Smysl veřejného jednání je, že jestliže tam je nač se ptát, tak se vytvoří příležitost, aby soudci mohli položit doplňující otázky.

Po projednání stížnosti o ní příslušný senát rozhodne. Většinou to v minulosti probíhalo tak, že se zvlášť vydávalo rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti a případně poté zvlášť rozsudek. Dnes v rámci určité racionalizace rozhodovacího procesu, kvůli urychlení (později zmíním proč), se vlastně přistupuje k současnému rozhodování o přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti. Takže to vypadá tak, že pokud je stížnost shledána za přijatelnou, tak to soud řekne přímo v rozsudku a vydá v té věci rozsudek, kde zpravidla rozhodne, že stát Úmluvu porušil a že má zaplatit nějaké spravedlivé zadostiučinění tomu poškozenému stěžovateli.

Veřejné projednání případu bývalo dříve

V minulosti bylo, jak říkám, pravidlem, že o každé stížnosti bylo veřejné jednání. Je to všechno dáno tím, že stížností je velký počet a že se tudíž hledají různé možnosti, jak řízení urychlit, aby se zvýšila rozhodovací kapacita štrasburského soudu. V rámci rozhodování o odůvodněnosti, případně i o přijatelnosti stížnosti, pokud stížnost zjevně nepřijatelná není, může rozhodovat buď sedmičlenný senát, to je ve většině případů. Nebo sedmnáctičlenný senát, kterému se říká velký senát a který by měl rozhodovat v kauzách, kde by na příklad mělo dojít ke změně judikatury soudů nebo kde stížnost vyvolává závažné otázky obecnějšího významu.

Řekl jsem, že to, za jaký stát je zvolen ten který soudce, má určitý význam i v rámci toho řízení. Ten význam je především v tom, že v tom sedmi- nebo sedmnáctičlenném senátu má vždy zasedat soudce za žalovaný stát, a to z toho důvodu, aby mohl svým kolegům případně lépe vysvětlit některé aspekty vnitrostátního práva, čili aby byl mezi soudci někdo, kdo tomu vnitrostátnímu právu rozumí a může k tomu svým kolegům podat ještě nějaký výklad.

Spravedlivé zadostiučinění - i za nehmotnou újmu

Pokud tedy jde o řízení, tak bych snad řekl, že pokud je v rozsudku shledáno porušení Úmluvy, tak soud zpravidla rozhoduje o tzv. spravedlivém zadostiučinění. To spravedlivé zadostiučinění může spočívat v tom, a v naprosté většině případů tomu tak je, že se odsouzenému státu uloží, aby zaplatil poškozenému stěžovateli nějakou částku na spravedlivém zadostiučinění, čili určité odškodnění za újmu, která porušením Úmluvy vznikla. Spravedlivé zadostiučinění může pokrývat tři oblasti:

Jednak hmotnou škodu, tedy to, oč se zmenšil majetek porušením úmluvy, což bývá často v případech nějakých zásahů do majetkových práv. A mívá zpravidla složku náhrady tzv. nemateriální újmy. To znamená určitého stresu, který poškozený musel prožít. Typické je to v kauzách na nepřiměřenou délku soudního řízení. Zadostiučinění zpravidla též pokrývá určitou náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení, čili ne všech nákladů v řízení, ale těch, které byly vynaloženy ve spojitosti s porušením Úmluvy nebo se snahou porušení Úmluvy nějak napravit.

Vedle rozhodnutí o tom, že Úmluva byla porušena nebo nebyla porušena, čili vedle rozhodnutí o odůvodněnosti stížnosti, je také možné, aby strany uzavřely smír. Tedy aby to nedošlo do odsuzující fáze a aby žalovaný stát zpravidla nabídnul a zaplatil určitou částku, kterou se zhojí vzniklá újma.

Přes 80 tisíc nevyřízených stížností

Jak už jsem několikrát naznačil, stížností, které ke strassbourskému soudu docházejí, je ohromné množství. V globálních číslech dnes situace vypadá tak, že nevyřízených stížností je asi 80 000. Počet neustále narůstá. Štrasburský soud je schopen vyřídit 18 000 - 20 000 případů ročně, což už je samo o sobě velký počet. Ale stále chodí asi kolem 40 000 nových stížností a výhledy nejsou vůbec optimistické. Protože kdybychom uvažovali pouze o fyzických osobách, čili o jednotlivcích, tak si musíme představit, že těch 46 členských států Rady Evropy má dohromady 800 miliónů obyvatel. Takže to je samo o sobě ohromný počet a nedává to příliš dobré perspektivy pro budoucnost a lze očekávat, že těch stížností bude neustále přibývat.

Délka řízení - běžně přes 5 let

To má samozřejmě svůj negativní odraz na délce řízení o jednotlivých stížnostech. Zatímco ty zjevně nepřijatelné stížnosti jsou vyřizovány, alespoň podle dojmu, který já z toho mám, relativně rychle, řekl bych řádově v měsících, resp. do dvanácti měsíců (ale o tom já přesné informace nemám, protože tam nepracuji). Tak ty stížnosti, které zjevně na odmítnutí nejsou, se vyřizují během let. Výjimečně je stížnost vyřízena třeba během dvou let. Zpravidla je třeba počítat s tím, že řízení trvá pět let.

A jak jsem naznačil, naděje na to, že se to radikálně zlepší, není moc velká, byť by měla být v rámci Rady Evropy a v jednotlivých členských státech přijímána opatření k tomu, aby se snížil počet stížností k soudu a aby i ty stížnosti byl štrasburský soud schopen rychleji vyřizovat.

Naši ve Štrasburku

Pokud jde o situaci České republiky, tak Česká republika se bohužel stává stále větším zásobovatelem soudu. Pokud jde o počet stížností, tak bych tu jen pro ilustraci řekl pár čísel. Zatímco v letech 2000 až 2002 se proti České republice podávalo asi 500 stížností ročně, tak v roce 2003 už to vyskočilo na 941 stížností a v roce 2004 dokonce na 1370 stížností. Takže mezi lety 2004 a 2002 je ten nárůst vlastně asi o 280%, což je docela dost. Je samozřejmě otázkou, z čeho toto přesně pramení. Protože jediné, co můžeme říci s určitou dávkou jistoty, je to, že samozřejmě přibývá stížností na délky soudních řízení, protože to je velký problém české justice.

90 procent stížností soud odmítá

Měl bych říci, že pokud jde o počet stížností, které byly tzv. oznámeny vládě a vláda byla požádána, aby k nim zaujala stanovisko, tak vlastně do konce roku 2004 jich bylo 200. Jednak určitou dobu trvá, než se stížnosti, které nejsou zjevně nepřijatelné, dostanou do dalších fází řízení a jednak to také vypovídá o tom, že přes 90% stížností štrasburský soud odmítá jako zjevně nepřijatelné, protože prostě na první pohled nesplňují podmínky přijatelnosti. Těch 90%, možná 95%, je zhruba stejné procento ve vztahu ke všem členským státům, takže to není žádná česká specialita takhle to prostě zhruba vychází. To znamená, že jen jedna z deseti stížností, možná jedna z dvaceti stížností, bude vládě oznámena a může skončit tím, že je o ní vydán rozsudek, že Úmluva byla porušena.

Když se ještě zastavím na konci roku 2004 a podívám se na těch 200 stížností, které jsme dostali ke stanovisku, tak vlastně z těch 200 probíhalo řízení dále u 110 stížností. Pouze u 90 stížností bylo řízení nějak ukončeno, z toho zhruba ve 40 případech skončila věc rozsudkem, zhruba v deseti případech byl mezi stranami uzavřen smír a zbytek jsou stížnosti buďto stažené, nebo prohlášené za nepřijatelné po stanovisku vlády. Ve sdělovacích prostředcích se sice říká, že vláda vyhrála pouze dva případy, ale to je všechno z toho ohromného počtu stížností, které jsou komunikovány vládě, tedy vlastně z toho počtu, kde už to řízení nějak dopadlo. Takže lze říci, že kolem 50 stížností z devadesáti pěti devítin skončilo v neprospěch státu a ten zbytek skončil spíše ve prospěch státu.

Pokud jde o počet rozsudků, které byly příznivé pro Českou republiku, a jak jsem říkal, rozsudky jsou až ten konec, pokud to není zjevně nepřijatelné, zjevně neopodstatněné, prostě pokud stížnost splňuje všechna kritéria, tak z toho počtu případů asi dva představovaly rozsudky ve prospěch České republiky. Ale je to tedy pouze vršek určité, byť malé, pyramidy. Musím říci, že během letošního roku je příliv stížností značný. Nevím, na kolik stížností se během letošního roku dostaneme. V roce 2004 nám bylo oznámeno 86 stížností. Myslím si, že letos to bude více. Vlastně tedy vidíte, že všechny tyto ukazatele směřují k závěru, že Česká republika je stále výrazněji reprezentována ve skladbě případů u Evropského soudu pro lidská práva.

Nepřiměřená délka soudního řízení

Pokud jde o rozhodovací praxi strassbourského soudu ve vztahu k České republice, tak bych se zmínil pouze o problematice rozsudků, které už byly u České republiky pokryty s tím, že samozřejmě znovu odkazuji na to, že o spoustě stížností řízení nadále probíhá. Že mezi nimi je spousta případů, které doposud ve vztahu k České republice rozhodnuty nebyly. Je tam ale ovšem také většinová skupina případů, kde lze očekávat, že délka soudního řízení bude shledána za nepřiměřenou. Toto jsou opakující se případy vůči České republice, kterých je většina.

Pokud tedy jde o ty doposud pokryté problematiky, tak jsme měli čtyři rozsudky týkající se opět nepřiměřené délky něčeho. A to nepřiměřené délky vazby. Možná, že jste tady navštívili nějaké to inscenované trestní jednání. Víte, že v trestním řízení existuje možnost vzít podezřelé za určitých podmínek do vazby. Stalo se několikrát, že tato vazba přesáhla svou délkou přiměřenou lhůtu. V podstatě to bylo proto, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly dostatečně rychle tak, aby bylo promptně rozhodnuto o tom, jestli je dotyčný vinen nebo nevinen, a dotyčného mezitím nechávaly ve vazbě.

Valná většina věcí se vztahuje obecně k přiměřenosti délky soudního řízení. K tomu bych chtěl říci, že přiměřenost znamená, že se to musí hodnotit ve vztahu k něčemu. Když se řekne: Je to přiměřené, není to přiměřené, musíme vždycky říci ve vztahu k čemu je to přiměřené a nebo není. Takže přiměřenost délky řízení se nehodnotí nijak paušálně, nijak absolutně, ale ve vztahu k okolnostem toho kterého případu, k charakteristikám toho soudního jednání, především ve vztahu ke složitosti věci.

Jestliže je věc složitá, vyžaduje třeba vyslechnutí velkého počtu svědků, zajištění velkého počtu důkazů nebo vyvolává velmi složité právní problémy, tak samozřejmě řízení o ní může trvat déle než řízení o nějaké banální záležitosti.

Chování stěžovatelů

Další charakteristikou je chování stěžovatele během řízení. Pokud dotyčný na příklad neustále podává námitky podjatosti proti vyřizujícím soudcům, tak to má nepochybně vliv na celkovou délku řízení. O námitce podjatosti musí zpravidla rozhodnout nějaký jiný nadřízený soud, čímž se to řízení objektivně zdržuje. Rozhodující roli ovšem hraje, jak aktivně postupují soudy, případně jiné státní orgány.

Takže pokud během toho soudního řízení existuje řada průtahů, čili období, kdy se neděje nic, tak je to pro stát samozřejmě špatné a znamená to, že délka řízení může už být asi považována za nepřiměřenou. Přiměřenost by ale také měla vlastně na druhou stranu znamenat i když to není příliš časté, že by o těch věcech mělo být přece jen rozhodováno po určité úvaze. To znamená, že požadavek přiměřenosti neznamená, že přijdete k soudu a ten hned rozhodne. Přiměřenost je vlastně ve dvou směrech. I když svou roli hraje především to, když to trvá dlouho, než když je to příliš krátké.

Opatrovnické spory by měly být rychlejší

Některá řízení mají citlivější předmět pro účastníky. Dlužno podotknout, že třeba opatrovnické spory by měly být vyřizovány rychleji než třeba spory o zaplacení nějaké finanční částky, tam asi čas nehraje tak velkou roli. Opatrovnické spory by přece jen měly být řešeny rychleji, samozřejmě pokud to jde. Přiměřenost délky řízení je tedy určena konkrétními okolnostmi případu. Nedá se říci, že by řízení, které trvá déle než … už bylo nepřiměřené. Ve sdělovacích prostředcích se třeba před nějakou dobou objevilo, že řízení trvající déle než tři nebo tři a půl roku už má nepřiměřenou délku. Takhle se to ale tedy říci nedá.

Ústavní soud nemá klást nesplnitelné požadavky

Vedle toho štrasburský soud rozhodoval i v dalších případech, které se týkají práva na spravedlivý proces, protože právo na přiměřenou délku řízení je také součástí práva na spravedlivý proces. Celou skupinu případů představovaly problémy dlužno podotknout poměrně technického charakteru, které vyvstaly mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem při hodnocení právě přijatelnosti ústavních stížností. Myslím si, že nemá příliš velký smysl se tady o tom šířit. V podstatě jde o to, aby Ústavní soud neposuzoval podání, která k němu docházejí příliš formálně a nekladl na jednotlivé účastníky nesplnitelné požadavky.

Správní soudnictví - novinka

Další skupinu tvoří případy na právo na přístup k obecnému soudu. Tady těch případů bylo několik. Jednak se týkaly správního soudnictví. Čili možná že tušíte, že teprve nedávno vznikl Nejvyšší správní soud a zřízení Nejvyššího správního soudu bylo vlastně vyústěním reformy správního soudnictví v České republice. Ta s sebou přinesla i důkladnější přezkum správních žalob před našimi soudy, který vlastně do té doby neexistoval. Dá se říci, že v řadě případů porušoval Evropskou úmluvu o lidských právech a právo na přístup k soudu, na spravedlivý proces.

Přístup účastníků k důkazům

Vedle těchto rozsudků jsou i některé případy, kdy se štrasburský soud zabýval hodnocením konkrétního průběhu nějakého řízení před určitým soudem. Tady lze říci, že dospěl k závěru, že někdy Úmluva porušena byla např. tím, že se nekonalo veřejné jednání, nebo že účastníkům nebyl umožněn přístup k důkazům, které přitom soud shromáždil. V jiných případech, pokud jde spíše o hodnocení skutkových nebo právních okolností, dává štrasburský soud, pokud je rozhodnutí našich soudů dostatečně odůvodněno, spíše za pravdu našim soudům, protože těm na prvním místě přísluší hodnotit skutkové a právní záležitosti používání domácího práva.

Restituce

Další skupinu případů představují případy dotýkající se práva restitučního. Štrasburský soud, jak už jsem naznačil v úvodu, neposkytuje ochranu tam, kde nejsou splněny restituční podmínky. Kdo nesplňuje podmínky pro vydání majetku, nemá žádný majetek a tudíž není co bránit. Naproti tomu se již dvakrát ve svých rozsudcích zastal práv tzv. povinných osob fyzických osob, které byly na základě restitučních zákonů povinny vydat věc nějaké oprávněné osobě, někomu, kdo o ni přišel během komunistického režimu. V tomto ale není automatismus, protože štrasburský soud hodnotí okolnosti těchto kauz případ od případu a někdy shledá porušení a někdy ne.

Potom jsme měli jednu kauzu týkající se zákazu diskriminace. Shodou okolností nešlo o naše romské spoluobčany, i když to jednoho dne nevyhnutelně přijde, ale šlo o určitou technickou záležitost týkající se práva na výplatu vojenského výsluhového příspěvku. Já bych snad globálně řekl, že samozřejmě české soudnictví ve světle rozhodování štrasburského soudu má svoje problémy. Tím dominantním je bohužel délka řízení. Ale pokud jde o samotné rozhodování, obsah těch rozhodnutí, tak se nedá říci, že by štrasburský soud našel příliš mnoho vad na tomto rozhodování.

Čím více lidé vědí, tím častěji žalují

Na Úmluvě jsme účastni teprve třináct let; naznačil jsem vám, že náběh stížností nastal vlastně až v posledních letech, takže uvidíme, jak se toto všechno bude vyvíjet. Odsouzení samozřejmě neznamená, že by stát hned přestal být demokratický, nesplňoval to či ono. Čas od času jsou odsuzovány všechny státy. A existuje řada států, které jsou kolébkou lidských práv, jako je třeba Francie nebo Velká Británie. Tyto země jsou odsuzovány velmi často ruku v ruce s tím, že občané vědí o svých právech více a tudíž se jich aktivněji domáhají.

Na závěr bych se zmínil o zdrojích informací, z nichž můžete čerpat další poznatky. Jednak můžete navštívit internetové stránky Evropského soudu pro lidská práva, které jsou ovšem dvoujazyčné, anglické a francouzské. Některé informace obsahují i v češtině, ale je nutno se k nim dobrat a jsou to především informace o podávání stížností. Určité další informace můžete najít i na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti. A můžete se také podívat do právnických časopisů, z nichž jeden je specializován na informování o rozsudcích štrasburského soudu. Ale jinak se i v řadě právnických časopisů dají najít zmínky či informace o zajímavých rozsudcích štrasburského soudu.

To by tedy bylo z mé strany všechno. A možná, protože přece jenom máme určitý čas, že by třeba bylo možno položit nějaké otázky...?