Sebeřídící mechanizmy v českém soudnictví musí být doplněny externími prvky. V kontrolních elementech by měli mít zastoupení laici - běžní uživatelé justičních služeb. Profesionální monopol totiž nemusí reprrezentovat zájmy společnosti. A externí pohled může k plnění hlavního úlolu celého justičního systému výrazně přispět. Říká o české justici bývalý soudce Ústavního soudu ČR a profesor práva Karlovy univerzity Vojtěch Cepl.

Tento článek obsahuje autentický přepis rozhlasového pořadu Česká justice stanice Český rozhlas 6. Text není redakčně upravován. Titulky a komentář - Ejustice.cz

Zvukový záznam pořadu si můžete stáhnout ve formátu mp3
09.12.2005 21:10
Česká justice (ČRo 6) - archiv pořadu
Vojtěch Cepl - O současné české justici, výběr soudců

Deset minut po deváté hodině večerní začíná na šestce Českého rozhlasu každý pátek pořad Česká justice. Jinak tomu nebude ani dneska, od mikrofonu vás zdraví a dobrý poslech přeje Iva Jonášová.

Nejednou jsme se již v tomto pořadu věnovali otázce, kterou již před časem rozpoutal Václav Klaus, když odmítl jmenovat soudci některé justiční čekatele, kvůli jejich nízkému věku.

Podle ministra spravedlnosti Pavla Němce si musíme počkat na generační obměnu soudců. Ptát bychom se tedy dneska měli zejména na to, jak naše soudy postupně doplňovat kvalitními mladšími soudci.

V dnešní České justici bude řeč i o soudcovské definitivě a o tom, zda by v některých případech bylo vhodné ukončit předčasně profesní soudcovskou dráhu. No a k do jiný by nám právě s těmito otázkami mohl dobře poradit než pravidelný host České justice, profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy, pan Vojtěch Cepl. Dobrý den, vítám vás ve studiu.

Dobrý den.

Na úvod se tedy zeptám proč je u nás zavedena takzvaná soudcovská definitiva? Respektive co to znamená pro český soudní systém?

Hlavním důvodem pro definitivu je nezávislost soudcovská. Soudce musí mít jistotu, že ať rozhodne jak rozhodne a jakkoli mocnou osobu třeba potrestá, tak musí mít jistotu, že to nebude mít následky na jeho kariéru a postavení. Má to ale svá úskalí, jako ostatně všechny definitivy. Já jsem kdysi psal disertační práci ve srovnávací sociologii práva o různých profesích, ve kterých je definitiva.

Definitiva se získává v soutěži

Je to nejenom v justici, ale také na univerzitách profesoři dostávají definitivu. Je to třeba v církvi biskupové a existují určitá společná pravidla. A jedno z nich je, že ta definitiva se získává v soutěži, ve které jenom někteří uchazeči ji získají. A musí před tím projít dosti dlouhou cestu, ve které je několik stupňů, aby se poznalo, zda opravdu je to ten člověk vhodný pro to, být v tom elitním sboru. Protože soudcovský sbor by měl být jakýmsi vrcholem právnických povolání a to je možné jenom soutěží a výběrem. A všimněte si, že ten náš systém je vlastně postaven na tom, že student právnické fakulty, který je přijat za soudcovského čekatele, fakticky tvrdím, že tím dostává ve zdrcující většině definitivu. Tímto okamžikem, kdy je přijat do sboru soudcovských čekatelů, ihned po ukončení studia práv.

Nejen, že se stává, že doživotní definitivu mají u nás velmi mladí lidé, ale hlavně nemůže se v té krátké tříleté době rozeznat, je-li ten, kterému ten úřad patří... třeba se nepozná, že není pilný nebo není disciplinovaný nebo není nadaný na tu profesi. On to skutečně nemůže dělat každý.

Francouzská monarchie - soudci byli ohromně nenáviděni

Tak to je jedna věc, která by svědčila pro to, že by soudci měli být vybíráni ze zkušenějších starších právníků, jako je to v jiných zemích. Některých zemích. Bohužel ten náš systém evropský, kontinentální se vyvinul vlastně po francouzské revoluci, kdy… představte si, že před francouzskou revolucí byli soudci v absolutní monarchii… ten úřad byl děditelný, byli to většinou nižší šlechtici, kteří svůj úřad získali tím, že se narodili jako syn soudce. A byli ohromně nenáviděni. A proto francouzská revoluce je vesměs smetla a zavedl se nový řád, ve kterém soudci vlastně ztratili samostatnost, tu diskreci, volnost rozhodovací.

Nový ideál - veškerou moc má parlament

Ale tvořil se ideál legislativy, kterou vytváří parlament, který má veškerou moc. A soudce musí jenom úzkostlivě provádět ta pravidla. A tohle v Evropě převládlo, i když nikdy ne úplně. Určitá volnost se udržela. Takže ten soudce je spíše jakýmsi úředníkem. Žádá se na něm hlavně, aby dodržoval procedurální pravidla a vlastně nedopouštěl se příliš vlastní interpretace a přizpůsobování toho rozhodnutí okolnostem. Které je někdy nutné. No a ten ideál toho mechanického soudce vedl k systému výběru a výcviku soudců od začátku. Ten systém má opravdu mnoho nevýhod, protože když někdo vstoupí velmi brzy do určité skupiny, tak ona ho vychová k obrazu svému a mohou tam být i jaksi profesní deviace, návyky, oddělení od reálného života.

Spojení soudců s totalitním režimem

Poté, co tady pronášíte tato slova, tak mě napadá, že leckterý soudce třeba po řekněme dvaceti letech výkonu té praxe může být profesně unaven a taky dneska slyšíme některé hlasy soudců, kteří přímo volají po tom, že někteří jejich kolegové by už tuto profesi neměli vykonávat. Mimo jiné třeba i proto, že to jejich spojení s předlistopadovou justicí je natolik výrazné, že už z vlastního přesvědčení by už v této době by soudci být neměli.

Je ale pravda, že asi neexistuje žádný způsob jak tyto soudce v uvozovkách „odvolat“. Nebo trápí to vůbec někoho? Možná zeptám se, někoho jiného kromě vás? No tak ono bylo učiněno několik jaksi vln, zejména zpočátku, kdy ti soudci byli vyřazováni. Ti, kteří byli příliš spojení s bývalým režimem. Ty změny byly nedokonalé. Ale já myslím, že ten problém slábne s časem. Dneska je většina soudců polistopadových. Ale pozor. Jsou to soudci samozřejmě na té nejnižší instanci a čím výše stoupáme v hierarchii soudního systému, což je přirozené, tak tím více je starších, předlistopadových soudců. A bohužel ten systém je částečně pyramidálně hierarchický.

České justici chybí soutěž a výběr

To znamená, že ti vyšší rozhodují a ovlivňují celý systém více. Oni vlastně mají převahu na těmi… Takže je tam určitá setrvačnost starého myšlení. A máte pravdu, že každý elitní sbor, aby byl elitní, musí být vytvořen na základě soutěže a výběru. Což u nás není. Ale zároveň musí mít možnost odchodu těch, kteří už tam jaksi nestačí nebo zleniví nebo ztrácí tu výkonnost. Tohle je ohromný problém všech definitiv. I na univerzitách mimochodem. A já bych řekl, že je nejdůležitější… sama ta skupina musí mít jakousi sebekontrolní schopnost.

Musí být vnitřní systémy, kterými ten sbor sám vyřazuje ty, kteří už tam dělají ostudu, abych tak řekl. Ale musí být ty cesty odchodu velmi důstojné. Mimochodem to musí být i u těch čekatelů. Jestliže jsem řekl, že prakticky všichni čekatelé se stanou soudci, dříve či později, oni ty zkoušky justiční můžou opakovat a tak dále, tak je to také proto, že když někdo dělá 3 roky čekatele a pak by neudělal zkoušky, tak by se jaksi propadl do nějaké temné propasti. Tam by měl být ten systém, kdy získá přiměřené postavení v tom systému a nepropadne se úplně na dno. Ale hlavně je tam zapotřebí určitého období. To co se podobá třeba docentovi na univerzitě, než se stane profesorem.

Profesionální monopol může být deviovaný

Protože všimněte si, že v té analogií soudcovské kariéry on ten asistent se přímo stane doživotním profesorem a v tom je to riziko nesmírné. Protože ta doba se může prodlužovat, toho čekání a může potom se přesunout třeba do jiných funkcí, kde ta jeho kvalifikace se neztratí. Bylo by zapotřebí, aby tam vstupovali z jiných právnických profesí nejzkušenější, nejctihodnější, nejrespektovanější advokáti, státní zástupci a i ostatní právníci. Aby se jaksi porušoval ten, jak říkám, profesionální monopol. Který může být deviovaný. Je vždycky nebezpečné někoho udělat důstojníkem od 11 let. Dělají to totalitní režimy… který potom se stane jednak fach-idiotem a jednak převezme všechny ty předsudky profese a jaksi se odděluje od společnosti.

V Nejvyšší soudcovské radě by měli být také zástupci laiků

Vstup společnosti do toho systému výběru těch soudců by byl také zajímavý. Ty nejvyšší soudcovské rady by měly mít i zástupce laiků… nebo ty sbory, které to ovlivňují. A ještě jednu věc bych rád řekl.

Problémy začínají už na fakultách

Kořen všech nedostatků našeho soudnictví začíná už na právnických fakultách ve výchově a vzdělávání soudců. Protože ty právnické fakulty mají zastaralý program, zcela odtržený například právě v těch praktických disciplínách platného práva, jako je procesní právo, od těch metod výuky, které jsou postaveny na principu, že nejlépe se naučíme určitou činnost tím, že simulujeme její vlastní provádění.

Mám na mysli to, že zejména v anglosaských zemích se vyučují některé předměty simulací těch procesů. Jsou tam tzv. soudní divadla, kde se vyhodnocují… kde ti studenti hrají pozice obhájců, žalobců, soudců a vyhodnocují se ty jejich postupy. To se podobá, mimochodem, tyto reformy, reformám lékařského studia. Kde studenti také musejí chodit do piteven a do nemocnic. Moderní právnické fakulty mají své právnické kliniky, kde studenti pod vedením těch klinických učitelů advokátů, pracují na reálných případech.

Tam můžou chodit lidé z vnějšku a žádat o právní služby. Mimochodem, má to také sociální funkci, protože poskytují poměrně levně vysoce kvalitní právní servis, ty právní kliniky. A advokátní služby začínají být u nás nedostupné pro určitou část obyvatel. Takže reforma právnického studia a najít cesty jak by mohli soudci jaksi dobrovolně odcházet do důstojných pozic.

Máme příliš mnoho přestárlých soudců

Jedna cesta je poněkud vyšší penze než mají teď. Já jsem to několikrát zmínil. Soudci mají vysoké platy, ale právě proto se jim nechce odcházet a máme příliš mnoho… já to můžu říct, protože už jsem v penzi… velmi přestárlých soudců, kteří se drží do rozpadu těla v těch pozicích, protože ty jejich penze jsou jenom méně než 20 procent toho platu. Takže ten skok je veliký. V některých státech ve Spojených státech, představte si, že soudci odcházejí do penze se stejnou penzí, jako byl jejich poslední plat. Já po tom nevolám, ale je to diskuze o proporcích. Ale když na takového soudce je vyvíjen jakýsi i nepřímý tlak, aby rozhodnul určitým způsobem, tak on může říct i svému nadřízenému (?) ještě slovo a já jdu…

Ale když má odejít na penzi, která je desetinou toho předcházejícího platu, tak se mu nechce. Nezapomeňte, že soudci nesmějí podnikat celý život, nesmějí vstupovat do jiných aktivit. Dalo by se říct, že si mají šetřit z toho vysokého platu. Ale daleko lepší by byl systém umožnění odchodu. A věřte tomu, že se jedná o řádově stovky lidí, takže v celkovém systému to nehraje roli. Stejně vím, že to neprojde, tenhleten návrh.

Na Šestce Českého rozhlasu stále posloucháte pořad Česká justice, jejíž hostem je profesor Vojtěch Cepl. Ani v další části dnešního pořadu neopustíme otázku generační obměny v českém soudnictví. Je pravda, že nepopulární kroky, o nichž jste teď hovořil, nemá leckdo odvahu navrhnout a zdá se, jakoby bylo pohodlnější nechat to běžet jako za stara. A potom už přijdou ti mladí soudci a ti mají jiné hodnoty a jiné pracovní návyky.

Já bych se vás chtěla zeptat na to, jestli podle vás už nebude pozdě. Jestli ti mladí soudci nenasáknou nebo nenachytají nějaké špatné návyky, o kterých právě mluvíte? Špatné návyky na soudech.

Justiční „generálové“ mají zájem na nehybnosti

No to je přesně utopie věřit, že čas sám o sobě tu situaci zlepší. On ji zlepší, ale to tempo je nesmírně pomalé a nepřijatelné. Pokud nedojde k jakémusi urychlení toho vývoje, reformami, tak se může stát, že ta situace se bude reprodukovat. Je to úplně obdobné na univerzitách. Když je vedoucí katedry, který je vlastně pozadu za vývojem toho svého oboru, který nestačí na ty… a je slabší, abych to řekl v uvozovkách stručně, vybírá si za své asistenty zpravidla jenom osoby, které jsou ještě slabší než on, aby ho neohrozily. A tím vzniká jakési perpetum mobile, že ten obor začne slábnout. A obdobně je to tady.

Jestliže ti studenti nebo mladí soudci, kde by měla být jakási hierarchie, jakýsi… i když vím, že je to velmi problematické, protože buď je soudce, s těmi jeho pravomocemi nebo není, ten člověk. Ale snad by se našel jakýsi typ mladšího soudce nebo čekatele, který už by pod dohledem těch starších rozhodoval, aby se poznalo, jestli se na to hodí nebo nehodí a když se nehodí, tak jakýmsi způsobem byl vyměněn. A co se týče celkového sboru, taky ta situace se podobá armádě, kde bylo spousty generálů na špici, ze starého režimu. A pokud nebyli jaksi penzionováni, tak nedocházelo ke změnám, protože oni mají zájem jaksi na nehybnosti toho systému. Takže ta výměna by měla začít odshora skutečně.

Nejlepšími vysvětlovači svých rozsudků jsou sami soudci

Ještě je tady jedna věc, v našem soudnictví, že je tady taková kultura, že soudce nemá se přímo projevovat navenek do médií a komunikovat s veřejností jinak, než svými rozsudky. Dokonce se to považuje za jakési nepsané etické pravidlo, že soudci nemají vystupovat v médiích, nemají vysvětlovat své rozhodnutí. Já s tím velice nesouhlasím a objevuje se už i mezi soudci některými proti tomu odpor, proti tomuto převládajícímu stylu.

Podle mého názoru například Ústavní soud si pořídil mluvčího na soudu. Namísto toho, že jednotliví soudci zpravodajové by odůvodňovali před médií svá rozhodnutí, jak to bylo v minulosti. Víme všichni dobře prakticky, že mluvčí je největší filtr informací a všichni mluvčí v institucích se vyznačují tím, že vlastně nepropouštějí vlastně žádné reálné informace . Nebo málo je propouštějí. Ten zápas o zlepšení právního vědomí vyžaduje vysvětlování, vysvětlování, přesvědčování… A nejlepšími vysvětlovači těch rozsudků jsou sami soudci. Oni by měli daleko více vystupovat na veřejnost a zlepšovat tím úroveň právního vědomí, kde je největší problém naší společnosti. A k tomu by měli být také vychováváni. To by mělo být oceňováno.

Ještě když se vrátíme k té generační obměně soudců. Často je tady poukazováno právě na ten již zmiňovaný nízký věk soudců, kteří nastupují do této profese. Já bych tady navázala na téma, které je docela živé i v novinářské profesi. Jednak tady máme teda na jedné straně volání po mladých lidech, nezatížených normalizačními zvyklostmi a na druhé straně je poukazováno na to, že mladí soudci nemají dostatek zkušeností a nejsou vyzrálí. A koneckonců nemají tolik empatie, protože když teď budu mluvit o té novinářské profesi, tak u toho mediálního stolu se setkávají lidé různých generací a v tom našem prostředí to může znamenat nejenom jiné životní zkušenosti, ale také to, že ti mladí novináři, respektive soudci nezažili dobu, ve které vznikly problémy, které oni teď mají řešit. Vidíte to jako paralelu, tu novinářskou profesi a soudcovskou? Je to problém podle vás?

Postkomunistická politická korektnost

Je to problém. Já narážím na novináře, kteří skutečně jsou mladí a nezkušení a ta jejich hodnotová orientace, což je nejdůležitější jak u novinářů, tak u soudců, je abych tak řekl nevyzrálá. Existuje jeden typus, který se vyznačuje tím, čemu já říkám postkomunistická politická korektnost. Že se pokud možno nedopouští žádných hodnotových soudů a prochází jakoby bez názoru. To je jeden názor, který jaksi začíná převládat mezi soudci. Jenomže každé rozhodování má také svůj hodnotový aspekt. A to bychom museli mluvit o celém našem systému vzdělávacím a výchovném.

Výuka práva nemá své kořeny

Například otázky soudnictví. Uspořádání společnosti, politologie a hlavně výuka práva nemá své kořeny. Je to jeden z mála oborů, který nemá kořeny v nižším vzdělání, ani středoškolském. Všechny vědní obory se vyučují na gymnáziích.  Ale to, čemu se říká občanská výchova, se teď rozfragmentovalo na jakési volné společenské vědní disciplíny. Ale pravá důkladná občanská výchova, která zahrnuje znalost právního systému, je u nás tradičně velice podceňována. Představte si, že jsou země, kde se to považuje za hlavní a nejdůležitější předmět. Kromě matematiky a jazyka. Občanská výchova patří mezi dominantní nejrespektovanější předměty, která má jasnou celostátní jakousi osnovu a prochází všemi vzdělávacími systémy.

No a o právnických fakultách už jsme mluvili mnohokrát. Tam by bylo zapotřebí také reforem, více otevřenosti v praxi, méně vznášeného akademizmu, protože právnictví je také praktický obor. Je to agregát vědních oborů a… stejně jako třeba medicína. Ale vyžaduje nejen výchovu ale také výcvik v tom řemesle. Ono zase když by byli ti soudci, kandidáti příliš staří, tak se nemohou z důvodů biologických, abych tak řekl, naučit řádně tu profesi. A trvá to, věřte tomu deset let, než vznikne dobrý soudce.

Jací jsou tedy mladí čeští soudci? Provádí takový ten sebezpyt? Jaké je poslání té profese, na co stačí…

My tady Ústavu nepoužíváme…

Já některé bych jaksi velice chválil. Zejména, když mají určitou samostatnost a začínají například chápat, že ústavní principy a základní lidská práva musí prostupovat celý právní řád. A že všechny ty předpisy platí najednou, že musí s ohledem na základní práva rozhodovat ty jednotlivé případy. Tím se liší někteří od převládajícího systému, že se úzkostlivě drží toho předpisu, který je relevantní pro případ.

Nebere v úvahu, že v každém okamžiku platí celý právní řád a že ty ústavní předpisy jsou vyšší, že musí, abych tak řekl, prozařovat každé rozhodnutí. Já vám dám příklad, tohle je asi moc abstraktní. Skupina několika soudkyň Městského soudu poslala stížnost Ústavnímu soudu ohledně povinnosti poskytovat náhradní byt nájemci, který je vytlačován z bytu tím pronajímatelem. Tahleta povinnost asi neobstojí z hlediska základních práv vlastnictví. Poněvadž jde o diskriminaci určité skupiny, která je zatížena povinností někomu opatřovat byt.

Tohle přišlo od soudců Ústavnímu soudu. Já jsem zvědavý, co se s tím případem stane. Už tam leží delší dobu. Je to ukázka toho, že ten konstitucionalizmus, respekt k Ústavě, konečně začíná pronikat do všech soudů. To nebývalo zvykem. Vím o starší soudkyni, která napomíná mladší soudkyni, že „my tady Ústavu nepoužíváme, drž se našich předpisů, myslíš příliš vysoko…" a tak dále.

Silný vliv výkonné moci

Abych to shrnul, problémy jsou za prvé v příliš silném vlivu exekutivy, výkonné moci na soudnictví, která dokonce přežívá i v legislativě. Všimněte si, že ministr má právo zasáhnout například do vydávání osoby, která je souzena soudkyní. To je relikt, který v těch předpisech skutečně je, je způsoben takzvanou kontinuitou právního řádu, protože ten nebyl zrevidován, zjednodušen, prostě modernizován. Jenom přidáváme nové a nové předpisy.

Za druhé je zapotřebí reformovat právnická studia. Přinejmenším je zapotřebí zvětšit množství menších právnických fakult namísto jednoho ohromného monopolistického centra. Aby došlo k soutěži, přetahování učitelů a různosti metod výuky. A konečně je zapotřebí změnit kariérní postup a výběr soudců a přemýšlet také o způsobech jejich odcházení.

A to jsou závěrečná slova dnešního vydání České justice. Mým hostem byl profesor právnické fakulty Univerzity Karlovy, pan Vojtěch Cepl. Já vám děkuji za návštěvu a těším se zase na shledanou.

Děkuji za pozvání.

Od mikrofonu se nyní loučí Iva Jonášová, přeji hezký večer s Šestkou a nezapomeňte, že i příští pátek ve 21:10 bude připraven pořad Česká justice.